Neděle 19. 2. 2023 – 7. neděle v mezidobí

Lv 19,1-2.17-18

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Mluv k celému společenství izraelských synů a řekni jim: Buďte svatí, poněvadž já, Hospodin, váš Bůh, jsem svatý! K svému bratru neměj nenávist, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem. Nemsti se, nechovej proti svým krajanům zášť, ale miluj svého bližního jako sebe. Já jsem Hospodin!“

Náležet k Bohu znamená přijmout podíl na jeho svatosti – to je dar, ale zároveň velký úkol. Tuto výzvu má Mojžíš tlumočit celé izraelské pospolitosti. Podíl na Boží svatosti se realizuje v jednání vůči druhému člověku, vůči bližnímu. Láska k bližnímu jako základní projev lásky k Bohu je tak zakotvena již ve Starém zákoně. Láska k Bohu je zde skryta za výzvou ke svatosti.

1 Kor 3,16-23

Bratři! Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy! Ať se nikdo neklame! Domnívá-li se někdo z vás, že je moudrý, jak to chce tento svět, musí se napřed stát „pošetilým“. Jenom tak se stane moudrým. Moudrost totiž, jak ji chce tento svět, je v očích Božích pošetilost. Stojí přece v Písmě: ‚Bůh chytá moudré do jejich chytráctví‘, a dále: ‚Pán zná plány moudrých: nejsou k ničemu.‘ Proto ať se nikdo nechlubí lidmi. Všecko je přece vaše: Pavel, Apollos i Petr, svět, život i smrt, to, co už tady je, i to, co teprve přijde, všecko je vaše. Vy však patříte Kristu a Kristus Bohu.

Korinťané byli oslněni Apollovou výřečností, rétorickými dovednostmi, jimiž Pavel zřejmě příliš neoplýval, a tak stavěli Apolla nepřímo proti Pavlovi. Pavel konkurenčnost ve vztahu k jiným hlasatelům evangelia odmítá, nejde o jednotlivé hlasatele, nýbrž o zvěst samu, o víru a přináležení ke Kristu a skrze něj k Bohu. Skrze Krista může člověk užívat všeho, ale to znamená rozejít napřed se světskou vypočítavostí, konkurenčním myšlením, egoismem. Člověk je posvátným prostorem, živým místem Božího přebývání, a proto se musí chovat v souladu s touto svou vznešeností. Nese za to zodpovědnost. Když to nebude dělat, tak mu hrozí, že o tuto důstojnost přijde. 

Mt 5,38-48

Ježíš řekl svým učedníkům: „Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Oko za oko, a zub za zub‘. Ale já vám říkám: Neodporujte zlému. Spíše naopak: Když tě někdo udeří na pravou tvář, nastav mu i druhou; a tomu, kdo se chce s tebou soudit, a vzít tvé šaty, (tomu) nech i plášť; a když tě někdo nutí, abys ho doprovázel jednu míli, jdi s ním dvě. Tomu, kdo tě prosí, dej, a od toho, kdo si chce od tebe vypůjčit, se neodvracej. Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele'‘. Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Tak budete syny svého nebeského Otce, neboť on dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré a sesílá déšť spravedlivým i nespravedlivým. Jestliže tedy milujete ty, kdo milují vás, jakou budete mít odměnu? Copak to nedělají i celníci? A jestliže pozdravujete své bratry, co tím děláte zvláštního? Copak to nedělají i pohané? Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

Ježíš pokračuje ve svém výkladu Zákona (v těch tzv. antitezích) a vyvozuje z něj mnohem náročnější důsledky. Místo odvetného (dovoleného) násilí (pravidlo „oko za oko, zub za zub“ je soudním pravidlem, které stanovuje, že trest smí být jen do výše způsobené škody; tohle pravidlo platí dodnes, protože i dnes trestní zákoník stanovuje výši trestu adekvátně k trestnému činu). Ježíš ovšem vyzývá ke změně této reciprocity, jejímž cílem je především „vyvést z míry“ toho, kdo se dopouští zla, a donutit jej ke změně smýšlení. Nejde jen o neroztáčení spirály zla, o zastavení násilí a zla, ale o odlišnou strategii, která má protivníka donutit ke změně jednání a smýšlení. Motivací k tomu má být hledání dobra pro toho, kdo škodí, tedy pozitivní snaha o jeho „nápravu“. Bůh si přeje dobro pro každého člověka, ale to dobro není ničím laciným. Neznamená to přihlížet nečinně ke zlu, nýbrž mu aktivně bránit, avšak tak, aby bylo opravdu vymýceno – tedy láskou, odpuštěním, velkorysostí. Podobně jako v knize Leviticus i zde je položen nárok na člověka, aby byl svatý, tedy dokonalý, jako Bůh, tedy aby přijal účast na této Boží svatosti. Vidět v nepříteli člověka, jehož Bůh také miluje, a jednat s ním tak je náročným úkolem, to však nevylučuje spravedlivý trest. Ten druhý, protivník, nepřítel, stojí pod stejným nárokem od Boha.