Sobota 18. 2. 2022 – 6. týden v mezidobí
Žid 11,1-7
Víra je podstata toho, v co doufáme, je přesvědčení o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly. Vírou poznáváme, že svět byl stvořen Božím slovem, takže to, co vidíme, nepovstalo z něčeho, co zde už bylo. Vírou obětoval Ábel Bohu lepší oběť než Kain, a pro ni se mu dostalo svědectví, že je spravedlivý; sám Bůh to potvrdil při jeho (obětních) darech. I když pro ni umřel, stále ještě mluví. Pro svou víru Henoch neumřel, ale byl přenesen; zmizel, protože ho Bůh přenesl. Ještě předtím totiž, než byl přenesen, dostalo se mu osvědčení, že se zalíbil Bohu. Bez víry se však Bohu nelze líbit; kdo chce přijít k němu, musí uvěřit, že Bůh je a odměňuje ty, kdo ho hledají. Protože Noe věřil, když mu byly shůry oznámeny věci, které se měly stát teprve v budoucnosti, v Boží bázni připravil koráb na záchranu své rodiny. Tím pronesl nad světem rozsudek a stal se dědicem spravedlnosti, která pramení z víry.
Spravedlnost plynoucí z víry, pavlovské téma. Ale co se tím myslí? Pavel tohle připisuje Abrahámovi jako „otci“ křesťanů přes Krista. Autor Listu Židům to připisuje dokonce Noemovi. Spravedlnost, o níž mluví bible, není jednoduše spravedlností v našem slova smyslu, tedy že každý dostane to, co mu patří, co mu náleží. Biblickou spravedlnost by bylo možné do značné míry opsat slovem svatost, podíl na Božím bytí, nebo starosvětským „bohabojnost“. Josef byl muž spravedlivý, tedy bohabojný, ten, kdo ctil a miloval Boha, proto měl problém s tím „propuštěním Marie“, vydáním nařizovaném Zákonem. Je docela zajímavé, že autor mluví už o potřebě víry, i pokud jde o stvoření světa (jak dodnes moderní), byť to je v konfrontaci s jinými představami než těmi dnešními. Víra v biblickém významu znamená spolehnutí se na Boha, na jeho věrnost, pravdivost a lásku, i když si na to člověk nemůže bezprostředně sáhnout. To není ani fatalismus, ani naivita, ani složení rukou do klína a vzdání se odpovědnosti, nýbrž důvěra v Boha často navzdory tomu, co prožíváme, čeho se dotýkáme svými smysly, čeho jsme svědky. Bůh nepřebírá naši zodpovědnost a neruší naši autonomii a svobodu, ale přesto je garantem toho, že nakonec dobro zvítězí. Pokud člověk je schopen takto stát ve víře, je spravedlivý, má podíl na Božím bytí.
Mk 9,2-13
Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn. Jeho oděv zářivě zbělel – žádný bělič na zemi by ho nedovedl tak vybílit. Zjevil se jim Eliáš s Mojžíšem a rozmlouvali s Ježíšem. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Mistře, je dobře, že jsme tady. Máme udělat tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi?“ Nevěděl totiž, co by měl říci; tak byli ustrašeni. Tu se objevil oblak a zastínil je. Z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, toho poslouchejte!“ Když se rozhlédli, najednou u sebe neviděli nikoho jiného, jenom samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim, aby nikomu nevypravovali o tom, co viděli, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Toho slova se chytili a uvažovali mezi sebou, co to znamená „vstát z mrtvých“. A zeptali se ho: „Proč tedy tvrdí učitelé Zákona, že napřed musí přijít Eliáš?“ Odpověděl jim: „Eliáš má sice napřed přijít a všechno obnovit. Ale jak to, že o Synu člověka je psáno, že musí mnoho trpět a být v opovržení? Říkám vám však, že už Eliáš přišel, ale udělali s ním, co chtěli, jak je to o něm psáno.“
Proměnění na hoře je známou událostí z evangelií, uvádějí ji všechna synoptická evangelia. Pro Mk má však velký význam jako střední pilíř oblouku od křtu k ukřižování, tedy scén, kde se odhaluje, kým Ježíš opravdu je, totiž Božím Synem. Při této události se Petr jako obvykle ujímá inciativy a navrhuje čas zastavit, nepřipustit to, co již jednou odmítl: Ježíšovu smrt na kříži. Ježíšovo Boží synovství znamená jeho autoritu: jeho mají učedníci (a tedy i my) poslouchat.
Mojžíš a Eliáš reprezentují dva základní svědky. Zákon a Proroky. Ti svědčí o Ježíšovi, ti odkazují na jeho poslání. Eliáš byl považován za proroka, který se znovu objeví před Božím definitivním zásahem do dějin. Ježíš jeho postavou odkazuje na Jana Křtitele jako svědka konce času, jenž se naplňuje v Ježíši. Scéna na hoře je odkrytím eschatonu, předznamenáním budoucnosti a její slávy, jež se však naplní až po Ježíšově smrti.
Okamžiky, v nichž člověk už tady na zemi prožívá plnost radosti, skutečné štěstí, by člověk – stejně jako Petr – rád zadržel, zastavil čas. Ale ony jsou „jen“ předzvěstí plnosti, k níž však vede mnohdy hodně trnitá a náročná cesta. Ale i za ně musí být člověk vděčný, protože mu dávají zakusit, co je to naplnění, co je to závrať ze štěstí, kdy člověk ztrácí řeč.
