Neděle 5. 3. 2023 – 2. neděle postní

Gn 12,1-4a

Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin.

Začátek příběhu praotců v čele s Abrahámem. Jeho povolání připomíná pohádku „jdi tam, nevím kam, přines to, nevím co“. Abrahám, zde ještě se svým původním jménem Abrám (Otec je veliký – teoforické jméno odkazující na uctívání určitého božstva), je povolán k tomu, aby opustil vše, co tvoří jeho jistotu a bezpečí (země, kmen-příbuzenstvo, rodina – otcovský dům). Odměnou, pokud poslechne, je mu zaslíbení budoucího rozkvětu a povolání být zdrojem požehnání, dobra pro celý svět. Jsou to věci veliké, akorát jsou založeny na důvěře, Abrám si na ně v dané chvíli nemůže sáhnout, musí jen uvěřit, a to dokonce tomu, jenž je pro něj někým novým, novým Bohem. Abrahám nalezne odvahu a na cestu se vydá. Tím předznamenává charakter víry v Hospodina – víra je cestou, člověk je poutník, Boží  lid je stále na cestě do země, kterou mu Hospodin ukáže.

2 Tim 1,8b-10

Milovaný! Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. On nás spasil a povolal (svým) svatým povoláním, a to ne pro naše skutky, ale z vlastního rozhodnutí a pro milost, kterou nám dal v Kristu Ježíši před dávnými věky. Ale to se projevilo teprve nyní, když přišel náš spasitel Kristus Ježíš. On zlomil (moc) smrti a přinesl nám světlo nepomíjejícího života v evangeliu.

Autor jménem Pavlovým vyzývá Timoteje (asi také jako symbolickou postavu), aby měl odvahu k přijímání problémů a obtíží ve své činnosti hlasatele evangelia. Při tom se může opřít o Boží věrnost, protože Bůh dostál svým slibům a rozhodnutím ve svém Synu. V něm je naděje všech lidí, a to na budoucnost a plnost smyslu lidského života, i když je na zemi plný problémů, obtíží i utrpení.

Mt 17,1-9

Ježíš vzal s sebou Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, aby byli sami. A byl před nimi proměněn: jeho tvář zazářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo. A hle – ukázal se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají. Petr se ujal slova a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobře, že jsme tady. Chceš-li, postavím tu tři stany: jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ Když ještě mluvil, najednou je zastínil světlý oblak, a hle – z oblaku se ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení; toho poslouchejte!“ Jak to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli. Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte, nebojte se!“ Pozdvihli oči a neviděli nikoho, jen samotného Ježíše. Když sestupovali s hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud nebude Syn člověka vzkříšen z mrtvých.“

Ještě než budou učedníci muset projít hořkou zkušeností kolapsu nadějí spojených s Kristem v jeho ukřižování, získávají tři z nich nečekanou zkušenost s Ježíšem a Boží přítomností. Ježíš bere Petra, Jakuba a Jana (Zebedeovce) s sebou na horu, aby jim dal poznat, kdo je a co znamená žít v Boží přítomnosti. To, čeho jsou svědky, je vyvede zcela z míry. Ježíš je naplněním Božích příslibů z minulosti, ale je někým mnohem větším, Božím Synem, přesahuje jejich chápání. Na okamžik mají možnost zažít věčnost. Je pochopitelné, že by v této nové realitě chtěli zůstat, zadržet ji (postavit tři stany), jak vyjadřuje Petr jako jejich mluvčí. Toto otevření „nebe“ (podobně jako při křtu) je však jen okamžikem, zábleskem věčnosti v časnosti. Návrat do reality pozemskosti je tvrdý. Věčnost lze tady na zemi žít jen jako přijetí Ježíše coby Božího Syna a v poslušnosti (následování) k němu. Aby tato zkušenost učedníků nebyla deformována špatnou interpretací, mají o ní mlčet, dokud nebude možná i ostatním, tedy do zakoušení Ježíše v jeho novém způsobu existence, do Ježíšova zmrtvýchvstání.