Neděle 26. 3. 2023 – 5. neděle postní
Ez 37,12-14
Toto praví Hospodin Bůh: „Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal“ – praví Hospodin.
Ezechiel v babylonském vyhnanství nabízí svým adresátům perspektivu Božího zásahu, naději do budoucnosti, jež se vyplnila. Ovšem ne ze dne na den. Hrobem je zde míněn babylonský exil, z něhož se má vyvolený lid (vlastně především už nové generace) vrátit do zaslíbené země, domova předků. Boží duch je zdrojem života, obnovy sil a naděje, je dobře o něj prosit, usilovat a v životě přijímat jeho impulsy.
Řím 8,8-11
Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.
Nežít tělu neznamená pohrdat tělem, psychosomatickou daností člověka. Znamená to nenechat se ovládat zlem, vášněmi, egoismem. Žít Duchem tedy znamená orientovat se na dobro, na lásku a přátelství. Lidská přirozenost neustále člověka nutí se rozhodovat a hledat to, co je skutečně dobré a správné, tedy zápasit s vlastním egoismem, sebestředností, pohodlností, touhou po uznání, moci, bohatství… Křtem je člověk napojen na Ducha božího, ale to není žádný automatismus, nýbrž člověk musí se k hledání aktivně postavit, s Božím působením v sobě (Duchem) spolupracovat. To se jistě nemine účinkem. Pavel tu uvádí do hry i eschatologickou perspektivu, která v jeho době hrála mnohem větší roli, než jak to vnímáme my dnes. Nicméně její význam není o nic menší.
Jan 11,1-45
Byl jeden nemocný, Lazar z Betánie, vesnice, kde bydlela Marie a její sestra Marta. To byla ta Marie, která pomazala Pána olejem a utřela mu nohy svými vlasy. Ten nemocný byl její bratr Lazar. Sestry tedy poslaly k Ježíšovi se vzkazem: „Pane, ten, kterého miluješ, je nemocen.“ Když to Ježíš uslyšel, řekl: „To není nemoc k smrti, ale k slávě Boží, aby jí byl oslaven Boží Syn.“ Ježíš měl rád Martu a její sestru i Lazara. Když tedy uslyšel, že je nemocen, zůstal ještě dva dni v místě, kde byl. Potom teprve řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judska!“ Učedníci mu odpověděli: „Mistře, nedávno tě chtěli židé ukamenovat – a zas tam jdeš?“ Ježíš na to řekl: „Nemá den dvanáct hodin? Kdo chodí ve dne, neklopýtne, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo však chodí v noci, klopýtne, protože v něm není světlo.“ Po těch slovech ještě dodal: „Náš přítel Lazar spí, ale jdu tam, abych ho probudil.“ Učedníci mu řekli: „Pane, jestliže spí, uzdraví se.“ Ježíš však mluvil o jeho smrti, ale oni mysleli, že mluví o skutečném usnutí. Ježíš jim tedy řekl otevřeně: „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu!“ Tomáš – řečený Blíženec – vyzval ostatní učedníky: „Pojďme i my, ať zemřeme s ním!“
Když Ježíš přišel, shledal, že Lazar je už čtyři dny v hrobě. Betánie byla blízko Jeruzaléma, jen asi patnáct honů od něho. K Martě a Marii přišlo mnoho židů, aby je potěšili (v žalu) nad bratrem. Když Marta uslyšela, že Ježíš přichází, chvátala mu naproti. Marie zůstala v domě. Marta řekla Ježíšovi: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel. Ale vím i teď, že ať bys žádal Boha o cokoli, Bůh ti to dá.“ Ježíš jí řekl: „Tvůj bratr vstane.“ Marta mu odpověděla: „Vím, že vstane při vzkříšení v poslední den.“ Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ Odpověděla mu: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, který má přijít na svět.“ Po těch slovech odešla, zavolala svou sestru Marii stranou a řekla jí: „Mistr je tu a volá tě.“ Jak to (Marie) uslyšela, rychle vstala a šla k němu. Ježíš totiž dosud nedošel do vesnice, ale byl ještě na tom místě, kam mu Marta přišla naproti. Když uviděli židé, kteří byli u Marie v domě a těšili ji, že rychle vstala a vyšla, šli za ní; mysleli si, že jde k hrobu, aby se tam vyplakala. Jakmile Marie došla tam, kde byl Ježíš, a uviděla ho, klesla mu k nohám a řekla mu: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Když Ježíš viděl, jak pláče ona a jak pláčou i židé, kteří přišli zároveň s ní, v duchu byl hluboce dojat, zachvěl se a zeptal se: „Kam jste ho položili?“ Odpověděli mu: „Pane, pojď se podívat!“ Ježíš zaplakal. Židé říkali: „Hle, jak ho miloval!“ Ale někteří z nich řekli: „Copak nemohl ten, který otevřel oči slepému, také dokázat, aby on neumřel?“ Ježíš byl znovu hluboce dojat a přišel ke hrobu. Byla to jeskyně a na ní ležel kámen. Ježíš řekl: „Odstraňte ten kámen!“ Sestra zemřelého Marta mu namítla: „Pane, už zapáchá, vždyť je tam čtvrtý den.“ Ježíš jí odpověděl: „Řekl jsem ti přece, že budeš-li věřit, uvidíš slávu Boží.“ Odstranili tedy kámen. Ježíš obrátil oči vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já jsem ovšem věděl, že mě vždycky vyslyšíš. Ale řekl jsem to kvůli zástupu, který stojí kolem mě, aby uvěřili, že ty jsi mě poslal.“ Po těch slovech zavolal mocným hlasem: „Lazare, pojď ven!“ Mrtvý vyšel, ovázán na nohou i na rukou pruhy (plátna) a s tváří omotanou šátkem. Ježíš jim nařídil: „Rozvažte ho a nechte odejít!“ Mnoho z těch židů, kteří přišli k Marii a uviděli, co (Ježíš) vykonal, v něj uvěřilo.
Poslední (sedmý) Ježíšův zázrak v rámci Janova evangelia je vyvrcholením Ježíšovy činnosti a předzvěstí jeho smrti a zmrtvýchvstání. Je plný dramatických a překvapivých momentů. Ježíš je se svými učedníky někde mimo Judsko (nejspíš v Galileji), resp. podle 10,40 je na druhém břehu Jordánu v místech, kde křtil Jan. Dozví se, že jeho přítel Lazar, bratr Marty a Marie, je těžce nemocem a jeho sestry volají k němu o pomoc. Ježíš však na to, podle vyprávění, reaguje zcela zvláštně, totiž zůstane na místě, a to ještě dva dny, pak se teprve vydává na cestu do Judska, do Betánie, a to přesto, že to pro něj není zcela bezpečné. Tomáš (tentokrát je to Tomáš a nikoliv Petr, kdo se kasá) vyzývá k odhodlání vystavit se nebezpečí smrti společně s Ježíšem. Podobně jako v případě slepého od narození i zde charakterizuje Ježíš situaci těžké nemoci jako místo projevu Boží slávy. Učedníci stejně jako čtenář zůstávají nechápavě stát nad skutečností, že Ježíš odkládá návštěvu Lazara až do chvíle, kdy je již „pozdě“. Ježíš ví, že Lazar zemřel.
Je zajímavé, že již v této kapitole se dozvídáme od Marii a její akci pomazání Ježíšovy hlavy jako o něčem známým, ačkoliv to následuje teprve v další kapitole.
Marta při setkání s Ježíšem, který konečně přišel, pronáší vyznání, které je rovno vyznání Petra u Césareje Filipovy u synoptiků, zejména Mt: Ježíš je Mesiáš, Syn Boží. Na scénu přichází i Marie a opakuje stejnou větu jako Marta: „Pane, kdybys tu byl, můj bratr by byl neumřel.“ Ježíš na ni reaguje jinak než na Martu, je pohnut jejím pláčem a přichází k hrobu. Přes námitky, že Lazar je již ve značném rozkladu, poručí Ježíš odvalit kámen a vyvolá Lazara z říše mrtvých zase k životu. Všem ukáže, že místo zmaru, situace, kde již nezbývá žádná naděje, se může stát místem Boží milosti, Boží slávy.
Někdy je nezbytné, aby situace dospěla až na samé dno, aby byly odloženy všechny lidské naděje a představy řešení, a pak přijde vysvobození, „zázrak“ v podobě nečekaného řešení. Lze to nazvat Boží pedagogikou. Tím se stává zřejmé, že dárcem života, plného života, je Bůh a člověk se musí naučit vzdát se svých představ a jistot a doufat proti vší naději.
