Neděle 30. 4. 2023 – 4. neděle velikonoční

Sk 2,14a.36-41

V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha Svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí.

Petr úspěšně pokračuje ve svém hlásání evangelia. Jeho řeč je natolik přesvědčivá, že ačkoliv poukazuje na omyly a špatné jednání i svých adresátů (i jeho adresáti patří k těm, kdo mají svým způsobem podíl na Ježíšově nepřijetí židovským národem), jsou jeho slovy zasaženi natolik, že se dají pokřtít.

Není nutné se posluchačům podbízet ani se tvářit, že se nic nestalo, když se stalo, nýbrž je třeba být autentický. Hlásání je určeno k tradování – autor tady otevírá perspektivu dalších a dalších generací. Ježíšův „příběh“ má univerzální platnost přes hranici času a prostoru.

1 Petr 2,20b-25

Milovaní! Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. ‚On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.‘ Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo (kříže), abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.

Autor listu apeluje na adresáty, kteří se dostávají do situace ostrakizace okolní společností, aby se dívali na Krista. Utrpení a problémy nejsou ničím, nad čím by člověk mohl nebo měl jásat, ale je možné je nést i z vděčnosti k Bohu jako podíl na jeho výkupném díle skrze Krista. Ten je zdrojem síly, a to právě skrze své zranitelné lidství, skrze přijetí ponížení, fyzického i duševního utrpení, ztráty důstojnosti v očích lidí. A to z věrnosti Otci i z lásky k lidem. Ježíš ukazuje cestu jak žít pro druhé, jak se osvobodit od sebestřednosti a stát se nezávislým na představách jiných.

Jan 10,1-10

Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“

Ježíš se v Janově evangeliu v návaznosti na Starý zákon, zejména proroka Ezechiela, přirovnává jak k pastýři, tak dveřím do ovčince. On je jediným dobrým a pravým pastýřem v Boží režii (pro SZ je jím Bůh sám) i průchodem (dělící čárou) k životu.

Smyslem těchto přirovnání je zdůraznění jeho zájmu o lidi, za něž převzal zodpovědnost. On znamená ochranu, je možné se na něj spolehnout. Ježíš zná své, každého z nich, jménem; tedy zná identitu, tu pravou, jednoho každého. Ti, kdo mu uvěřili, kdo se na něj spolehli, znají jeho hlas, rozpoznávají jeho volání, jeho nabídky. Jsou na stejné vlně. V druhém podobenství mluví Ježíš o sobě jako dveřích, skrze něj (a jen skrze něj) je možné skutečně žít – najít pastvu i mít úkryt, domov. Ježíš slibuje bezpečí, které však není sociálním zabezpečením, ale životem s perspektivou.

Obraz nabízí ještě jeden aspekt, který se v Janově evangeliu objevuje znovu třeba v 15. kapitole: Ježíš je jedinečný, je dárcem života a jistoty, což nabízí všem – ovce jsou ve vztahu k Ježíši všechny na stejné rovině. To nabízí demokratický model církve podobně jako vinný kmen a ratolesti. Kdo chce žít, musí jako ovce vcházet dveřmi nebo se nechat nést kmenem, všichni jsou na tom stejně, nikdo není víc ani míň. A Ježíš nabízí, nenutí, ale vymezuje se vůči nepravým pastýřům, manipulátorům a zlodějům – ti nenabízejí nic pravého, nýbrž jen prahnou po kořisti ve svůj prospěch.