Neděle 7. 5. 2023 – 5. neděle velikonoční

Sk 6,1-7

V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct (apoštolů) proto svolalo (veškeré) množství učedníků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“ Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.

Církev od samého počátku své existence se musela učit řešit konflikty i rozdílnosti názorů a postojů. Z textu je zřejmé, že se jeruzalémská obec skládala ze dvou různě orientovaných skupin, jejichž vnějším znakem byl odlišný mateřský jazyk. Ve 2. a 4. kapitole Skutků popisovaná ukázková jednota církve se následně ukazuje jako ideál, k němuž je třeba směřovat, ale ne jako automatická realita v důsledku křtu. Konflikty a rozdílnosti názorů patří k běžnému životu, důležité je především jejich řešení. To se v prvotní jeruzalémské obci zdařilo. Je přitom na místě respektovat specifičnost jednotlivých stran konfliktu, jak to udělali v Jeruzalémě. Nejenže rozdělili úlohy, ale vytvořili strukturu schopnou zpracovat konfliktní potenciál. Řecky mluvící příslušníci obce dostali jistou samostatnost v čele se 7 „jáhny“ (jejich řecká jména prozrazují jejich řecký původ). Modlitba obce přitom hrála také svou úlohu. Tahle životaschopnost a pružnost při zachování sounáležitosti a orientace na vlastní poslání nakonec přitahovaly i další.

1 Petr 2,4-9

Milovaní! Přistupujte k Pánu, k živému kameni, který lidé sice odhodili, ale který je v Božích očích vyvolený a vzácný, a vy sami se staňte živými kameny pro duchovní chrám, svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista. V Písmu o tom stojí: ‚Hle, kladu na Sión kámen vyvolený a vzácný, kámen nárožní. Kdo v něj uvěří, jistě nebude zklamán.‘ Vám tedy, protože věříte, (přináší) čest, ale těm, kdo nevěří, je to ‚kámen, který lidé při stavbě odhodili, ale právě on se stal kvádrem nárožním, kamenem, na který se naráží, balvanem, přes který se klopýtá‘. Narážejí na něj, protože odmítli přijmout víru. K tomu také byli určeni. Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid patřící Bohu jako vlastnictví, abyste rozhlašovali, jak veliké věci vykonal' ten, který vás povolal ze tmy ke svému podivuhodnému světlu.

Autor se obrací na své adresáty, kteří se nalézají v situaci ohrožení a nepřijetí většinovou (pohanskou) společností, aby je povzbudil a připomněl jim jejich důstojnost. Ta plyne z jejich vazby na Krista a začlenění do Božího lidu (jsou vyvoleným lidem a královským kněžstvem, národem svatým). Přestože většinová společnost Ježíše neuznává, a těmi, kteří ho vyznávají, proto pohrdá, on je tím základním kamenem, na němž mohou postavit svůj život. Jsou povoláni svým životem svědčit o Kristu, v tom spočívá jejich kněžská služba. Jestliže lidé odmítli Ježíše, Božího Syna, není se co divit, že jim, jeho učedníkům, se dostává stejného odmítnutí. Z toho si nesmějí nic dělat, ale v horlivosti pro Ježíše žít svůj život dál.

I dnes je důležité si připomínat důstojnost povolání od Boha, důstojnost bytí křesťanem. Vědomí této důstojnosti se nám ze života dost vytrácí.

Jan 14,1-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ať se vaše srdce nechvěje! Věřte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků. Kdyby nebylo, řekl bych vám, že odcházím vám připravit místo? A když odejdu a připravím vám místo, zase přijdu a vezmu si vás k sobě, abyste i vy byli tam, kde jsem já. Cestu, kam já jdu, znáte.“ Tomáš mu řekl: „Pane, nevíme, kam jdeš. Jak můžeme znát cestu?“ Ježíš mu odpověděl: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho už znáte a viděli jste ho.“ Filip mu řekl: „Pane, ukaž nám Otce – a to nám stačí.“ Ježíš mu odpověděl: „Filipe, tak dlouho jsem s vámi, a neznáš mě? Kdo viděl mne, viděl Otce. Jak můžeš říci: ‚Ukaž nám Otce‘? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která k vám mluvím, nemluvím sám ze sebe; to Otec, který ve mně přebývá, koná své skutky. Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně. Když nevěříte, věřte aspoň pro ty skutky. Amen, amen, pravím vám: Kdo věří ve mne, i ten bude konat skutky, které já konám, ba ještě větší bude konat, protože já odcházím k Otci.“

Nedělní evangelium opakuje to, co se četlo při mši ve dvou předchozích dnech (v pátek a v sobotu). Jde o první z Ježíšových řečí na rozloučenou po odchodu Jidáše z večeřadla, kde Ježíš slavil se svými učedníky poslední večeři. Ježíš svým učedníkům sděluje nejpodstatnější věci, jež jsou poznamenány jeho blízkou smrtí a návratem k Otci. Chce jim dodat odvahu a ujistit je svou blízkostí, přestože ho již nebudou moci zažívat v jeho pozemské existenci. Tématem jeho řeči je cesta, a to cesta k Otci, k plnosti života s ním, a jednota Ježíšova s Otcem. Učedníci to příliš nechápou, protože se stále ještě pohybují ve svých úvahách v pozemských dimenzích. Ježíš je viditelnou tváří Otce a zároveň cestou k němu. Ježíš je „cesta, pravda a život“, což je metaforické vyjádření skutečnosti, že jedině skrze Ježíše lze dosáhnout plnosti života s Bohem. Kdo tedy uvěřil v Ježíše, kdo se s ním spojil, ten stojí i v jednotě s Otcem. Proto se může na Ježíše spolehnout i ve svém konání a svých prosbách. Ježíš je spolehlivá cesta k Otci pro všechny, a to i pro ty, kdo ho neznají nebo nepřijímají, pokud žijí dobře. Ten, kdo směřuje k jednotě s Bohem, nutně vstoupí i do jednoty s Ježíšem, neboť on je Boží Syn. Víra, o níž evangelista mluví, je existenciální, nejde na prvním místě o nauku, nýbrž o vztah, co nejhlubší osobní vztah k Ježíšovi. Skutky, o nichž je řeč, jsou primárně skutky lásky. Nejde o ještě větší zázraky, než konal Ježíš, nýbrž o sílu lásky, která proudí od zmrtvýchvstalého Ježíše do života a činnosti jeho učedníků, pokud v něj plně věří. Proto mohou být jejich skutky ještě „větší“, jsou to skutky Ježíšovy (Boží) i jejich, síla Boží i lidské lásky je to spojena v jedno.