Pondělí 8. 5. 2023 – 5. týden velikonoční
Sk 14,5-18
Když (Pavel a Barnabáš) zpozorovali, že se (v Ikóniu) pohané a židé se svými předními muži už strojí k tomu, aby je ztýrali a kamenovali, utekli do lykaonských měst Lystry a Derbe a do jejich okolí a tam hlásali radostnou zvěst. V Lystře žil jeden muž nemocný na nohy. Mohl jen sedět, protože byl od narození chromý a nikdy nechodil. Ten slyšel Pavla kázat. Pavel se na něj zahleděl a viděl u něho víru, že může být uzdraven. Proto zavolal silným hlasem: „Postav se zpříma na nohy!“ A chromý vyskočil a chodil. Když zástup lidí uviděl, co Pavel udělal, začal lykaonsky křičet: „Sestoupili k nám bohové v lidské podobě!“ A Barnabášovi říkali Zeus, Pavlovi Hermes, protože hlavně on mluvil. Kněz od Diova chrámu z předměstí dal k bráně přivést ověnčené býky a chtěl s lidmi obětovat. Jakmile o tom apoštolové Barnabáš a Pavel uslyšeli, roztrhli si šaty, vběhli mezi zástup a volali: „Lidi, co to děláte! I my jsme přece jenom slabí lidé jako vy! My vám jen neseme radostnou zvěst, že se máte odvrátit od těchto nicotných model k Bohu živému. On učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich. V minulosti sice nechával všechny národy, aby si žily po svém, třebaže se nepoznán projevoval tím, jak prokazoval dobro: z nebe vám dával déšť a úrodné časy, jídla dosyta a plno radosti do srdce.“ Jen stěží zadrželi těmito slovy ten zástup lidí, aby jim neobětoval.
Vyhnání Pavla a Barnabáše z Antiochie Pisidské židovským odpůrcům nestačilo a pronásledovali je dál. Proto se Pavel a Barnabáš utekli do Lystry, kde Pavel uzdravil jednoho ze svých posluchačů, který měl postižené nohy. Toto uzdravení vedlo shromážděné lidi k představě, že k nim sestoupili bohové. V představách tehdejších lidí bylo zjevení bohů v lidské podobě (nebo i jiné) možné. Pavel s Barnabášem měli co dělat, aby jim to vymluvili. Pavel i této situace využil k hlásání pravého Boha.
Na obou apoštolech stojí za povšimnutí, že zájmu veřejnosti nevyužívají ve svůj prospěch, nýbrž veškerou pozornost zaměřují k Bohu.
Jan 14,21-26
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje, a kdo mě miluje, toho bude milovat můj Otec a také já ho budu milovat a dám se mu poznat.“ Zeptal se ho Juda – ne ten Iškariotský: „Pane, jak to, že se chceš dát poznat nám, a světu ne?“ Ježíš mu odpověděl: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A (přece) slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch Svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já.“
Ježíš pokračuje ve své řeči na rozloučenou a svým učedníkům objasňuje znovu svou vazbu s Otcem a zaslibuje příchod Parakléta (Přímluvce), Ducha sv., jenž jim zpřítomní Ježíšovo poselství. Poutem mezi učedníky, Ježíšem a Otcem je vztah lásky. Skrze lásku zůstávají učedníci s Ježíšem spojeni (on se jim dává poznat ve své plné důstojnosti). Důležitý je pak onen moment zaslíbení Ducha sv., protože jím se Ježíšovo dědictví stává „aplikovatelným“ v dalším průběhu dějin. Duch sv. je seslán Otcem, aby další a další generace uváděl do pravdy (učil) a aktualizoval Ježíšův odkaz. Evangelista klade důraz na tento princip aktualizace Ježíšova dědictví, protože své evangelium píše v době, kdy se církev už rozrůstá, kdy již nejsou očití svědkové. V této linii stojíme i my, i my jsme odkázáni na vanutí Ducha a skrze ně chápání Ježíšova poselství pro naši dobu. Což je ovšem možné jen tehdy, zůstává-li zachován onen základní vztahový princip – živá láska.
