Středa 17. 5. 2023 – 6. týden velikonoční
Sk 17,15.22-18,1
Průvodci dovedli Pavla z Beroje do Athén. Odtamtud se pak vrátili a nesli s sebou pro Silu a Timoteje příkaz, aby za ním co nejdřív přišli. Pavel se postavil doprostřed Areopagu a začal mluvit: „Athéňané! Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi zbožní. Když jsem totiž procházel a prohlížel vaše posvátná místa, přišel jsem také na jeden oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji. Bůh, který stvořil svět i všechno, co je v něm, jako Pán nebe a země nepřebývá v chrámech, které vystavěly lidské ruce, ani si nedává posluhovat lidskýma rukama, že by něco potřeboval. Vždyť on sám dává všem život, dech i všechno. On stvořil z jednoho člověka celé lidské pokolení a dal mu bydlet všude na zemském povrchu. Předem stanovil časová období a položil hranice lidským sídlům. A to proto, aby hledali Boha, zdali by se ho snad nějak mohli dohmatat a nalézt ho. Vždyť od nikoho z nás není daleko. V něm totiž žijeme, hýbáme se a jsme. Tak to vyjádřili i někteří z vašich básníků: ‚Jsme dokonce z jeho rodu.‘ Když jsme tedy z Božího rodu, nemůžeme se přece domnívat, že božství je něco takového jako výrobek ze zlata nebo ze stříbra nebo z kamene. To je přece výtvor lidského umění a důmyslu. Bůh však zamhouřil oči nad touto dobou nevědomosti. Teď hlásá lidem, aby se všichni všude obrátili, protože stanovil den, kdy bude podle spravedlnosti soudit svět skrze muže, kterého k tomu určil. A poskytl všem důkaz pro to, aby uvěřili, tím že ho vzkřísil z mrtvých.“ Jakmile uslyšeli o vzkříšení mrtvých, jedni se tomu vysmívali a druzí řekli: „Poslechneme si tě o tom až někdy jindy.“ Tak od nich Pavel odešel. Ale někteří se ho přidrželi a přijali víru; mezi nimi člen Areopagu Diviš, pak žena, která se jmenovala Damaris, a s nimi jiní. Potom Pavel odešel z Athén a přišel do Korinta.
Po úspěších i problémech ve Filipech, Tesalonice (Soluni) a podle Skutků i v Beroji se Pavel dostává do Athén. V době Pavlově už Athény dávno nebyly tím co dříve, ale přesto znamenaly díky své minulosti a tradici důležité zastavení. V proslovu, který autor Skutků Pavlovi vkládá do úst, Pavel na tuto tradici vysoké kultury Athéňanů navazuje. Zpočátku se zdá, že úspěšně, když totiž zůstává na poli jejich přesvědčení a životního stylu. Jakmile však začne s něčím, co jejich horizont přesahuje, s čím se dosud nesetkali, setká se s jejich nezájmem, ba posměchem. Přece však alespoň někoho osloví tak, že ten přijme víru.
Hlásání evangelia se při nejlepší vůli, kompetentnosti a vzdělání nemusí setkat s porozuměním a přijetím, i když lidé zpočátku projevují určitý zájem. Ten však může být velmi omezený jako v případě Pavlovy řeči na Areopagu. Pavel se z toho nehroutí, klidně odejde jinam. Víra není v moci hlasatele, ta je darem od Boha pro otevřené srdce člověka a jeho ochotu se nechat oslovit. I ti pouzí dva, o nichž Skutky mluví, že přijali víru, byli důležití. Počet není rozhodující. I tady platí „A když jste udělali všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: jsme jenom neužiteční služebníci, udělali jsme, co jsme byli povinni udělat“ (Lk 17,10). Je třeba být jako Pavel připraven nasadit všechny své schopnosti, udělat vše, co je možné, ale výsledek přenechat Bohu. Dnes navíc mnohem více než dřív záleží na tom, jak autenticky člověk žije to, co chce hlásat, nabízet, dosvědčovat. Misijní zápal nám už není vlastní, ale mělo by nám přece jen záležet na tom, čemu/komu věříme a z čeho žijeme, aby alespoň na našem životě bylo patrné, že víra je pro nás důležitá.
Jan 16,12-15
Ježíš řekl svým učedníkům: „Měl bych vám ještě mnoho jiného říci, ale teď byste to nemohli snést. Ale až přijde on, Duch pravdy, uvede vás do celé pravdy. On totiž nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší, a oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, protože z mého vezme a vám to oznámí. Všechno, co má Otec, je moje; proto jsem řekl, že z mého vezme a vám to oznámí.“
Ježíšova řeč k učedníkům pokračuje novým zaslíbením Ducha, zdůrazněním toho, že tento Duch, Přímluvce, jim opravdu dá pochopit smysl a cíl všeho, uvede je do pravdy, tedy dá jim podíl na Božím bytí. Ježíš je natolik sjednocen s Otcem, že tento dar uvedení do celé pravdy, podíl na Božím bytí, je zároveň podílem na společenství s ním. To je nikdy nekončící proces. Evangelista tu používá výrazy, jako by šlo o nějakou informaci, ale jde o bytí, sdílení, podíl na společenství s Otcem a Synem.
Ježíš učedníkům rozumí a ví, že nejsou v dané chvíli s to chápat plně, co a proč jej čeká. Nerozumí jeho utrpení, které prožívá, a smrti, která před ním stojí, ani ještě nedokáží plně přijmout vizi nového života. Evangelium mluví o těchto skutečnost ve zpětném pohledu, ale ona obtíž přijmout Ježíšovu smrt i zmrtvýchvstání zůstává stále aktuální. Ukřižovaný Spasitel dodnes nedává člověku velký smysl, víra ve věčný život je i pro mnoho křesťanů mimo jejich obzor, takže bez přijetí daru Ducha se člověk pohybuje jen na okraji víry. Uvedení do celé pravdy neznamená, že člověku bude zprostředkováno veškeré poznání, nýbrž přijetí Božího jednání pro svět skrze jeho Syna a ztotožnění s ním. I nám Ježíš rozumí, proto i pro nás platí jeho příslib Ducha.
