Pondělí 5. 6. 2023 – 9. týden v mezidobí
Tob 1,3; 2,1a-8
Já, Tobiáš, jsem chodil po cestách pravdy a spravedlnosti po všechny dny svého života. Četné milosrdenství jsem prokázal svým bratřím a svému lidu, těm, kteří odešli se mnou jako zajatci do Ninive v zemi Asyřanů. O naší slavnosti letnic, což je svátek týdnů, mi byla připravena výborná hostina a já jsem zasedl k jídlu. Když mi prostřeli stůl a předložili množství pokrmů, řekl jsem svému synovi Tobiášovi: "Synu, vyjdi ven a kohokoli potkáš chudého z našich bratří z ninivských zajatců, který celým srdcem pamatuje na Hospodina, přiveď ho a bude jíst společně se mnou; hle, počkám na tebe, synu, dokud nepřijdeš." Tobiáš vyšel hledat někoho chudého z našich bratří. Když se vrátil, řekl mi: "Otče!" A já jemu: "Tady jsem, synu!" Odpověděl: "Hle, jeden z našeho národa byl usmrcen a pohozen na tržišti; teď tam leží zardoušený." Vyskočil jsem a opustil hostinu dříve, než jsem z ní okusil. Odnesl jsem ho z náměstí a uložil do jednoho z domků, dokud nezapadne slunce, abych ho mohl pohřbít. Potom jsem se vrátil, umyl se a se zármutkem jsem pojídal chléb. Vzpomněl jsem si na slovo proroka, které pronesl Amos v Betelu: "Vaše slavnosti se promění ve smutek a všechny vaše písně v nářek." A rozplakal jsem se. Když pak zapadlo slunce, šel jsem, vykopal hrob a pohřbil jsem ho. Moji sousedé se mi posmívali a říkali: "Vůbec se nebojí. Už jednou po něm pátrali, aby ho za takový čin usmrtili, ale uprchl; a hle, zase pohřbívá mrtvé."
Bohabojný Tobiáš (Tobit) tak trochu připomíná Joba – svou věrností Bohu a jeho Zákonu i svým osudem, kdy za dobro se mu dostává posměchu a utrpení. Tobiáš však navzdory posměchu jedná v souladu se svým svědomím. Možná že je na své jednání až příliš pyšný, možná je příliš spokojený sám se sebou. Snaha být ctnostný za všech okolností se může proměnit v závislost na sebeuspokojení, sebeidealizaci a odsuzování druhých. Podobně jako Job i Tobiáš bude muset prohlédnout, najít Boha hlouběji než jen v plnění povinností..
Kniha Tobiáš patří k tzv. deuterokanonickým knihám, tedy není v židovském ani evangelickém kánonu, vznikla relativně pozdě, v období Druhého chrámu, tedy po návratu z babylonského exilu, snad v Jeruzalémě, ale reflektuje situaci v exilu, v diaspoře, kdy existuje napětí mezi židovským a pohanským obyvatelstvem, Autor umisťuje děj do města Ninive (známé je z působení proroka Jonáše), tedy do Mezopotámie, na asyrské území.
Mk 12,1-12
Ježíš začal mluvit (k velekněžím, učitelům Zákona a starším) v podobenstvích: "Jeden člověk vysázel vinici, obehnal ji plotem, vykopal lisovací nádrž a vystavěl strážní věž, pronajal (vinici) vinařům a vydal se na cesty. V určený čas poslal k vinařům služebníka, aby mu od vinařů vyzvedl (podíl) z výtěžku vinice. Ale oni ho popadli, zbili a poslali nazpět s prázdnou. Zase k nim poslal jiného služebníka; tomu rozbili hlavu a potupili ho. Dalšího poslal, a toho zabili. Stejně se vedlo mnoha jiným; jedny zbili, jiné zabili. Měl ještě jednoho: svého jediného syna. Toho k nim poslal naposled; myslel si: `Na mého syna budou mít ohled.' Ale vinaři si mezi sebou řekli: `To je dědic. Pojďte, zabijme ho, a dědictví bude naše!' A popadli ho, zabili, a vyhodili ven z vinice. Co udělá pán té vinice? Přijde, vinaře zahubí a vinici svěří jiným. Copak jste nečetli toto místo v Písmu: ‚Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním. Učinil to Pán a v našich očích je to podivuhodné‘?" Hleděli se ho zmocnit, ale měli strach z lidu; poznali totiž, že tím podobenstvím mířil na ně. Nechali ho tedy a odešli.
Ježíš vypráví podobenství, které má jeho posluchače z řad vedoucích představitelů, varovat před jejich neuváženým chováním, totiž snahou jej násilně odklidit z cesty. Jejich situace je na pováženou, protože pokud budou pokračovat dál ve svém špatném jednání, tak mohou prohrát nejen svůj vlastní osud, ale i soud těch, kdo jsou jejich vedení svěřeni. K tomu v dalších desetiletích skutečně došlo. Ježíš se tu ztotožňuje se synem, což odkazuje na jeho sebepojetí jakožto Božího Syna.
Mít vedoucí postavení znamená nést zodpovědnost, protože jde o životy svěřených lidí. Nemorálnost jednání se nakonec vždy nevyplatí, ale bohužel to odnesou i nevinní společně s vinnými. V tom je ona zodpovědnost opravdu velká. Ten, kdo vede, není soukromá osoba, jeho činy dopadají na lidi, v jejichž čele stojí.
