Pondělí 12. 6. 2023 – 10. týden v mezidobí

2 Kor 1,1-7

Pavel, z Boží vůle apoštol Krista Ježíše, a bratr Timotej církevní obci Boží v Korintě a všem křesťanům v celé Achaji. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Buď veleben Bůh, Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. On nás těší ve všech našich souženích, abychom pak mohli těšit druhé v jakémkoli soužení tou útěchou, jakou Bůh potěšuje nás. Jako se na nás ze všech stran valí Kristovo utrpení, tak se nám také skrze Krista dostává všestranné útěchy. Když my jsme v trápení, vám z toho plyne útěcha a záchrana; když se nám dostává útěchy, plyne z toho útěcha i pro vás. A ta potom způsobuje, že statečně snášíte stejná utrpení jako my. A proto máme, pokud jde o vás, pevnou naději; víme, že jako máte účast v našich souženích, tak budete mít účast i v naší útěše.

Úvodní pasáž 2. listu Korinťanům obsahuje vedle jména odesílatele a adresátů také téměř liturgickou formuli s přáním základních darů od Boha, a to milosti a pokoje (ten není jen vnitřním klidem, nýbrž zaslíbením naplnění Božích darů), a dále díkuvzdání. Pavel ve všech svých listech s výjimkou Listu Galaťanům děkuje Bohu za dary a prosí za obec, do níž píše. S korintskou obcí neměl Pavel jednoduché vztahy, dokonce byl částí obce odmítán či kritizován, přesto však usiluje o jejich dobro. Pavel je schopen své utrpení psychického i fyzického rázu chápat jako součást svého poslání, součást podílu na Kristově údělu. Ona útěcha, o níž mluví, není jednoduše dána změnou situace, vysvobozením z nesnází, ale jejich překonáním vnitřní integrací do života, vědomím smyslu a nadějí na plné společenství s Kristem. A k tomu chce vést i své adresáty.

Mt 5,1-12

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: "Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu. Tak přece pronásledovali proroky, kteří byli před vámi."

Blahoslavenství jsou jakousi základní chartou křesťanství. Ježíš tu vystupuje jako učitel, který přináší novou moudrost, totiž moudrost odvahy a naděje, odvahy jít proti proudu, neřídit se logikou mocných, úspěšných a bohatých tohoto světa, a naděje ve společenství s Bohem. Kdo přijme tato Ježíšova blahoslavenství jako reálná, kdo se je snaží žít, ten už žije v Boží blízkosti, na něm se již zaslíbení naplňují.

Není to snadné a chce to i schopnost realistického vidění, ale funguje to. Jsem přesvědčená, že ve skutečnosti určují dějiny a vývoj tohoto světa mnohem více lidé, kteří jednají takovýmto způsobem, než ti mocní. Ti jsou vidět a slyšet, ale pak zhasnou a zajdou. Zatímco ti neviditelní, ti tišší, milosrdní, skromní, spravedliví, ti, kdo si dělají starosti o tento svět, ti udržují svět v chodu a určují jeho směr vytrvale a bez starosti o věhlas a pozice. Mají to ovšem těžké, protože ti křiklouni světa jim to neustále ztěžují. Tak platí i to poslední blahoslavenství, i když nemusí jít o fyzické pronásledování, ale o znevažování, zesměšňování a podkládání nepravých úmyslů.