Sobota 17. 6. 2023 – památka Neposkvrněného srdce P. Marie

2 Kor 5,14-21

Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden zemřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. A všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista a svěřil nám službu, abychom (hlásali) toto usmíření. Vždyť Bůh pro Kristovy (zásluhy) smířil svět se sebou, lidem už nepřičítá jejich poklesky a nás pověřil kázáním o tomto usmíření. Jsme proto Kristovi vyslanci, jako by skrze nás napomínal Bůh. Kristovým jménem vyzýváme: Smiřte se s Bohem! S tím, který byl bez hříchu, jednal kvůli nám jako s největším hříšníkem, abychom my skrze něho byli spravedliví u Boha.

Pro mne jedna z nejsilnějších pasáží 2. listu Korinťanům. Nežít sám sobě – to je úkol těch, kdo věří v Krista a Boží lásku. To je ono být novým stvořením. Nejde o to, že by křesťan byl něco jiného než ostatní lidé, ale že je pozván k tomu, aby se nenechal ovládat logikou egoismu a egocentrismu. Ta je zdrojem toho, co svět nejvíce ničí. Ježíšova prohra, jak mnozí hodnotili jeho neslavný a lidsky hrozný konec, se ukazuje jako jedinou úspěšnou cestou k přetvoření světa. Pavel patřil k těm, kdo vnímal Ježíše „jen po lidsku“, tedy logikou světského úspěchu, ale po svém prozření vidí už jinak, vidí, co Bůh v Ježíši pro člověka dal a kam ho zve, na jakou cestu. Proto vyzývá Korinťany, aby se na ni vydali, aby přestali soudit jen logikou vlastního prospěchu. Ani to, že se někdo stane křesťanem, neznamená, že nebude sebe stavět na první místo. Revize vlastních postojů je stále nutná, nové člověčenství je bytím v pohybu na cestě očisty a růstu lásky.

Lk 2,41-51 (vlastní)

Ježíšovi rodiče putovávali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční svátky. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dny a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině poutníků, ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je. Jeho matka to všechno uchovávala ve svém srdci.

Starost o děti nebyla, jak vidno z textu, v minulosti tak úzkostlivá jako teď. Ježíšova rodina dodržuje židovské zvyky a na poutní svátky putuje z Galileje do Jeruzaléma. Poutní svátky byly tři: Velikonoce, Letnice a Svátky stánků, z nichž zejména Velikonoce byly slaveny společně v Jeruzalémě, tak jak odpovídalo ustanovením Zákona.

Příběh se odehrává na prahu Ježíšova vstupu do dospělosti, ve věku, kdy probíhá pro chlapce (dnes i pro dívky) bar micva, kdy se z dítěte stává člověk se zodpovědností. Pouze Lukášovo evangelium uvádí tento příběh. Ježíš svou „proměnu“ z dítěte v dospělého prožívá v kruhu učitelů Zákona, jimž klade rozumné otázky. Jeho vhled do náboženských otázek (vztahu k Bohu) udivuje učitele Zákona. Od té chvíle nepřestává Ježíš udivovat svým vhledem do situace, svým poznáním a svobodou myšlení. Jeho rodiče však situaci prožívají poněkud odlišně, protože prožívají strach, když Ježíše nemohou dlouho najít. I ve chvíli, kdy jeho matka se na ně obrací s jistou bolestnou výčitkou reaguje jako dospělý. Přesto pak zůstává v poslušnosti vůči rodičům. Jeho čas ještě nenastal. Maria mu sice zcela nerozumí, ale uchovává tyto události ve svém nitru, v paměti srdce.

Podobný krátký příběh, disputaci s učiteli Zákona, vypráví o sobě jako chlapci i Josephus Flavius ve svém vlastním životopise.

Text lze také chápat jako vyjádření určitého generačního rozporu a neporozumění, což zde má ovšem výsledně dobré řešení, a to z obou stran. Ježíš respektuje i nadále své rodiče, jeho matka o všem přemýšlí a uchovává v paměti. Vzájemné neporozumění mezi generacemi či odlišný postoj k různým skutečnostem nemusí vyústit v konflikt, nýbrž může vést obě strany k zamyšlení a respektu. Děti /mladá generace mohou být dobrými učiteli, když jsou přijímáni s porozuměním, na druhé straně mladá generace se může opřít o zkušenosti rodičů a prarodičů, o jejich vztah lásky a přijetí.