Pondělí 26. 6. 2023 – 12. týden v mezidobí

Gn 12,1-9

Hospodin řekl Abrámovi: „Vyjdi ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu do země, kterou ti ukážu. Udělám z tebe veliký národ a požehnám ti, oslavím tvé jméno a budeš pramenem požehnání. Požehnám těm, kdo ti budou žehnat, a prokleji ty, kdo tě budou proklínat. V tobě budou požehnána všechna pokolení země.“ Abrám se vydal na cestu, jak mu řekl Hospodin, a s ním šel i Lot. Když Abrám vyšel z Charánu, bylo mu sedmdesát pět let. Vzal s sebou svou ženu Sáraj, svého synovce Lota, všechen majetek, který měli, a všechnu čeleď, kterou získali v Charánu, a dali se na cestu do země Kanaán. Když přišli do země Kanaán, Abrám ji prošel až k posvátnému místu Sichemu, k doubravě More. Tehdy byli v zemi Kananejci. Hospodin se zjevil Abrámovi a řekl: „Tvému potomstvu dám tuto zemi!“ (Abrám) tam vystavěl oltář Hospodinu, který se mu zjevil. Odtamtud pak vytáhl do hor na východ od Betelu a postavil tam svůj stan mezi Betelem na západě a Hajem na východě. Vystavěl tam oltář Hospodinu a vzýval jeho jméno. Táhl pak dál po zastávkách na jih.

Tenhle text považuji za jeden z nejnosnějších pro orientaci v životě. Abram je osloven Bohem, kterého vlastně vůbec nezná, a je vyzván, aby se vzdal všech svých jistot, svého zakotvení, a má se odebrat kamsi do neznáma. A on jde. A když dorazí na místo určení, tak jednak ta země není prázdná a jednoduše k zabrání, jednak navíc on si ji neužije – je určena pro jeho potomstvo. To je opravdu síla. Abram/Abrahám je skutečným člověkem odvahy, velkorysosti a důvěry. Proto se na něm mohou naplnit zaslíbení daná požehnáním. Každý, kdo je schopen vyjít, vzdát se svých jistot a následovat Boží hlas, se stejně jako Abrahám stane zdrojem požehnání. Spočine na něm Boží požehnání, které může šířit dál.

Stavění oltářů a vzývání jména je aktem zasvěcení země či díla Hospodinu. Zemi sice dostanou potomci, ale je to primárně země Hospodinova, na to je třeba nezapomínat. Požehnání, kterého se může člověku dostat skrze druhého nebo druhým skrze nás, je darem Božím, nikoliv výkonem člověka, jakkoliv na tom má podíl svou aktivitou.

Mt 7,1-5

Ježíš řekl svým učedníkům: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Neboť podle toho, jak soudíte, budete sami souzeni, a jakou mírou měříte, takovou se naměří vám. Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve svém oku nepozoruješ? Nebo jak chceš říkat svému bratrovi: 'Dovol, ať ti vyndám z oka třísku', a sám máš ve svém oku trám! Pokrytče! Napřed vyndej ze svého oka trám, a teprve potom budeš dobře vidět, abys mohl vyndat třísku z oka svého bratra.“

Nesoudit druhého, resp. neodsuzovat druhého, neznamená být slepým a lhostejným ke zlému jednání ani lacinou shovívavost. Při posuzování druhého člověk je napřed třeba vidět kriticky sebe sama, protože teprve potom může mít člověk otevřený zrak a vidět náležitě jednání druhého. Když člověk začne u sebe a uvědomí si své slabosti, svou nedokonalost, pak je mnohem pokornější a mnohem uvážlivější v hodnocení druhého. Napřed odstranit trám ze svého oka, pak teprve je možné přistoupit k odstraňování nedostatků u druhého.