Sobota 1. 7. 2023 – 12. týden v mezidobí
Gn 18,1-15
Hospodin se zjevil Abrahámovi v Mamreově doubravě, když seděl za největšího denního parna u vchodu do stanu. Když totiž zdvihl své oči a podíval se, hle – stáli před ním tři muži. Sotva je spatřil, běžel jim vstříc od vchodu do stanu, poklonil se až k zemi, a řekl: „Můj pane, jestliže jsem nalezl přízeň v tvých očích, nepřecházej kolem svého služebníka. Připraví se trochu vody, abyste si umyli nohy, a odpočinete si pod stromem. Přinesu kousek chleba, posílíte se a pak můžete jít dál, neboť proč byste jinak šli kolem svého služebníka?“ Odpověděli: „Nuže, udělej, jak jsi řekl!“ Abrahám pospíšil do stanu k Sáře a pravil: „Honem vezmi tři měřice mouky, té nejjemnější, zadělej ji a upeč placky!“ Potom Abrahám běžel ke stádu, vzal mladé krmné tele a dal ho služebníkovi, aby ho rychle upravil. Pak vzal kyselé i sladké mléko, tele již upravené a předložil jim to. Obsluhoval je pod stromem, zatímco jedli. Zeptali se: „Kde je tvá žena Sára?“ Odpověděl: „Tady ve stanu.“ (Hospodin) řekl: „Vrátím se k tobě napřesrok v tento čas a tvá žena Sára bude mít syna.“ Sára poslouchala u vchodu do stanu, který byl za ním. Abrahám a Sára byli už staří, pokročili v letech a Sáře už přestalo to, co mívají ženy. Sára se smála v srdci, řekla si: „Teď, když jsem zvadlá, mám zakoušet rozkoš? I můj muž je už starý.“ Hospodin řekl Abrahámovi: „Pročpak se Sára směje a říká: `Copak ještě mohu rodit, když jsem stará?' Což je Hospodinu něco nemožné? Napřesrok v tento čas se vrátím k tobě a Sára bude mít syna.“ Sára zapírala: „Nesmála jsem se“ – poněvadž se bála. Ale (Hospodin) řekl: „Nikoli, smála jsi se!“
Ve včerejším textu se usmál Abraham, v dnešním se nevěřícně v duchu pousměje Sára. Občas se v duchu pousmíváme nad podivnostmi Božího jednání, které nerespektuje pořádky tohoto světa. Skoro by se řeklo nad Boží naivností. Vyprávění nás nechce přesvědčit, že Bůh může způsobit, aby ženy rodily v devadesáti (byť moderní medicín už k dost podobným počinům sahá), nýbrž že jde o naplnění zaslíbení, a to podle Božího plánu, nikoliv podle lidských možností. Izák je dítětem zaslíbení, vyvoleným synem, který stojí v linii dějin člověka s Bohem, jež se mají završit v plném společenství. Linie žen a jejich synů, které rodí jen díky Božímu zásahu, jak se objevuje v biblických textech, je linií rozvíjejícího Božího zaslíbení, jež končí u Marie a Ježíše.
Důležitá je ještě jedna věc: Abraham se ujímá hostí, aniž tuší, o koho jde. A to se vší uctivostí. Jeho pohostinnost překračuje obvyklé meze. Pohostinnost je velkou ctností. Je to ctnost nejen úcty k osobě druhého, ale i širokého a nezištného srdce. Odměnou je Boží navštívení a naplnění zaslíbení. Na Abrahamovu pohostinnost naráží ve své etickém povzbuzení i autor Listu Židům: Bratrská láska ať trvá; s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly.“ (Žd 13,1n). A na celou scénu také navazuje jedna z nejznámějších Rublevových ikon s trojicí andělů. Oni tři hosté jsou v pozdější tradici rabínské i křesťanské chápáni jako andělé, reprezentanti Boží. Ona záměnnost anděla-posla Božího a Boha je ostatně v textu dobře patrná.
Mt 8,5-17
Když přišel Ježíš do Kafarnaa, přistoupil k němu (jeden) setník s prosbou: „Pane, můj služebník leží doma ochrnulý a hrozně se trápí.“ (Ježíš) mu řekl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu: ‚jdi‘, a jde, a jinému: ‚přijď‘, a přijde, a svému služebníkovi: ‚udělej to‘, a udělá to.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: „Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho. Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království, ale synové království budou vyhnáni do temnot venku; tam bude pláč a skřípění zubů.“ Setníkovi pak Ježíš řekl: „Jdi, a jak jsi uvěřil, tak ať se ti stane.“ A služebník se v tu hodinu uzdravil.
Když vešel Ježíš do Petrova domu, uviděl, že Petrova tchyně leží a má horečku. Dotkl se její ruky, a horečka jí přestala; (ona) vstala a obsluhovala ho. Když nastal večer, přinesli k němu mnoho posedlých zlými duchy. Svým slovem duchy vyhnal a všecky nemocné uzdravil, aby se naplnilo, co řekl prorok Izaiáš: ‚Vzal na sebe naše slabosti a nesl naše nemoci.‘
Na Ježíše se obrací pohan-voják, cizák. Ježíš neřeší původ a náboženské vyznání toho, kdo se na něj obrací, nýbrž chválí jeho víru a angažovanost a vyslovuje varování pro své židovské současníky, potažmo pro všechny, kdo jsou si tak jisti sami sebou a svou příslušností k nějaké skupině, že jsou slepí a hluší k tomu, co Bůh skutečně nabízí. Oni vědí a znají, netřeba se dál namáhat. Proto setníkovi se dostane toho, oč prosí, ale nad Izraelem visí hrozba zmarnění vyvolení.
Ježíš uzdravuje i Petrovu tchyni. Petr tedy evidentně byl ženat, byť o jeho ženě se nic nedozvídáme. Možná ho, jak by plynulo nepřímo z 1 Kor 9,5, doprovázela pak na jeho misijních cestách. Uzdravením Petrovy tchyně však Ježíšova uzdravující životodárná činnost nekončí. Ježíš rozdává plnost života dál a naplňuje tak podle evangelisty i prorocká slova Izajášova ze 4. písně Služebníka Hospodinova (Iz 53,4). Evangelista interpretuje tuto Ježíšovu činnost nejen jako zázračnou činnost, nýbrž jako Ježíšovo sebedarování, tedy i jako předzvěst jeho výkupné smrti. Ježíš není divotvůrce, ani jen svatý konající pro své spojení s Bohem zázraky, jak je to známé i z židovské rabínské i další tradice, nýbrž zpřítomnění Boha, který nabízí člověku plnost života, tedy svou naplňující přítomnost, Boží království.
