Neděle 2. 7. 2023 – 13. neděle v mezidobí
2 Král 4,8-11.14-16a
Jednoho dne Elizeus procházel přes Šunem. Žila tam zámožná žena a ta ho pozvala k jídlu. Kdykoli tam procházel, zašel se tam najíst. A ona řekla svému muži: „Vím, že je to svatý muž Boží, který k nám vždy přichází. Upravíme mu v poschodí malou světničku a dáme mu tam lůžko, stůl, sedadlo a svícen, a kdykoli k nám přijde, může se tam uchýlit.“ Když tam zase (jednou Elizeus) přišel, vstoupil do světničky a odpočinul si tam. Řekl (svému služebníku) Gechazimu: „Co by se dalo pro ni udělat?“ On odpověděl: „Nemá přece syna a její muž je už starý.“ Elizeus mu řekl: „Zavolej ji!“ Zavolal ji a ona zůstala stát u vchodu. On pravil: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“
Pohostinnost se „vyplácí“, jak na to poukazuje i autor Listu Židům (13,2): „s láskou přijímejte i ty, kdo přicházejí odjinud – tak někteří, aniž to tušili, měli za hosty anděly“. Zkrácený úryvek vypráví o proroku Elizeovi (nástupci proroka Eliáše), jak i on byl přijat do domu cizí ženy. Dokonce mu tam ona i její muž zřídili pokoj. Elizeus se jí rozhodl odvděčit a zaslíbil jí syna, který se skutečně v uvedeném čase narodil. Pohostinnost otevírá podobně jako vděčnost srdce lidí. Může být samozřejmě i zneužívána jako všechno, co člověk nezištně dělá, ale to by nemělo člověka odrazovat. Pohostinný člověk je nakonec sám nejvíc obdarován přítomností druhých a jejich přátelstvím. Dobro je nakažlivé.
Řím 6,3-4.8-11
Bratři! My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Když umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.
Pavel hovoří nejen o naději, zakotvené ve křtu, která překračuje horizont pozemského života, ale především o důsledcích křtu již pro tento život. Pro Pavla je smrt spojena s hříchem jakožto odvratem od Boha. Nejde o fyzickou smrt jako takovou (ta je symbolem), nýbrž o smrt jakožto ztrátu vztahu s Bohem ze strany člověka, jež je ztělesněním hříchu. Jestliže tedy člověk prošel ve křtu smrtí Ježíšovou, která znamená překonání hříchu, odvratu od Boha, pak je povolán a uschopněn k životu ve vztahu k Bohu, k životu pro Boha. Tím není míněn nějaký specifický náboženský výkon, nýbrž život oproštěný od egoismu, sebestřednosti, život v lásce a úctě k druhým, v respektu k pravdě a spravedlnosti. Kdo žije pro Boha, žije z jeho síly, z jeho moci, proto může konat divy, které však neznamenají zázraky překračující realitu, nýbrž skutky nepodmíněné lásky.
Mt 10,37-42
Ježíš řekl svým apoštolům: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mě hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mě hoden. A kdo nebere svůj kříž a nenásleduje mě, není mě hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mě, nalezne ho. Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal. Kdo přijme proroka, že je to prorok, dostane odměnu jako prorok; kdo se ujme spravedlivého, že je to spravedlivý, dostane odměnu jako spravedlivý; kdo podá třeba jen číši studené vody jednomu z těchto nepatrných, protože je to můj učedník, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu.“
V tomto úryvku z evangelia podle Matouše jde o sérii Ježíšových výroků, jež se vztahují jak na podmínky následování (kladou požadavky), tak na význam následování (zaslibují odměnu). Ježíšovy nároky nejsou malé, Ježíš si nárokuje výsostné postavení v životě toho, kdo se rozhodl být jeho učedníkem. Znamená to však rozpor s láskou k těm nejbližším? Nejde o konkurenci stejně jako láska k Bohu není konkurenční k lásce k lidem. Výrok o primátu vztahu k Ježíšovi před ostatními vztahy navazuje na velmi tvrdé konstatování, že vztah k Ježíši může vést k velkým konfliktům v rodině. V tomto kontextu je třeba chápat onen nárok výlučné lásky. Člověk se nesmí nechat odradit od následování Ježíše ani tehdy, když se proti němu postaví jeho nejbližší. To bývá velmi bolestné a děje se to i dnes. Vztah s Ježíšem je zároveň vztahem s Bohem, proto je tak zásadní. Jestliže se člověk vzdá své egocentričnosti a svého egoismu, dostane život v plnosti, a to nejen za hranicemi tohoto pomíjivého světa. To je zaslíbení, které nabízí život v plnosti již zde. Bůh je s ním a v něm. Proto pak každá i sebemenší služba Ježíšovu učedníku dojde svého ocenění. Nejde jen o službu jemu, ale Bohu. A Bůh nezůstává nic dlužen.
