Pátek 7. 7. 2023 – 13. týden v mezidobí

Gn 23,1-4.19; 24,1-8.62-67

Sára se dožila sto dvaceti sedmi let, zemřela v Kirjat Arbě, to je v Hebronu v zemi Kanaán. Abrahám začal připravovat smuteční slavnost a oplakával ji. Potom povstal od mrtvé a řekl Chetitům: „Jsem u vás cizincem a přistěhovalcem. Dejte mi u vás do vlastnictví hrobku, kam bych mohl odnést svou mrtvou.“ Potom Abrahám pohřbil svou ženu Sáru do jeskyně na poli Machpela naproti Mamre (tak se jmenoval Hebron) v zemi Kanaán. Abrahám byl tehdy starý a pokročilý v letech a Hospodin mu požehnal ve všem. Abrahám řekl služebníku, nejstaršímu ve svém domě, který spravoval celý jeho majetek: „Polož svou ruku pod mé bedro! Zapřísahám tě při Hospodinu, Bohu nebe a Bohu země, abys pro mého syna nebral ženu z dcer Kananejců, mezi nimiž bydlím. Ale půjdeš do mé vlasti k mým příbuzným, a tam vezmeš ženu pro mého syna Izáka.“ Služebník se ho zeptal: „Možná, že nebude žena chtít mě následovat do této země. Mám přivést tvého syna zpět do země, odkud jsi vyšel?“ Abrahám mu odpověděl: „Chraň se zavést tam mého syna! Hospodin, Bůh nebe a Bůh země, který mě vzal z domu mého otce a ze země mých příbuzných, který mi řekl a který mi přísahal: Tvému potomstvu dám tuto zemi – pošle svého anděla před tebou, abys vzal ženu pro mého syna odtamtud. Kdyby žena nechtěla jít za tebou, budeš zbaven této mé přísahy, ale mého syna tam zpátky přivést nesmíš!“ Po dlouhé době přicházel Izák od studny (zvané) „Žije, kdo mě vidí“; přebýval totiž v zemi Negeb. Když se sklánělo k večeru, vyšel Izák na pole, aby se oddal svým myšlenkám. Zdvihl své oči, zpozorněl, hle – přicházejí velbloudi. I Rebeka zdvihla své oči, spatřila Izáka a spustila se s velblouda. Zeptala se služebníka: „Kdo je ten muž, který jde přes pole proti nám?“ A služebník řekl: „To je můj pán.“ Vzala tedy závoj a zahalila se. Služebník vyprávěl Izákovi, jak pořídil. Izák přivedl Rebeku do stanu své matky Sáry, vzal si ji za ženu a zamiloval si ji tak, že se utěšil ze ztráty své matky.

Čtení je velmi zkráceným příběhem získání ženy pro Izáka, tedy zajištění následovnictví. Izák, Bohem darovaný syn, má být pokračovatelem rodu a nositelem Božího zaslíbení, jež se má předávat dál. Důležitý je v tomto úryvku důraz na to, že Izák se nemá vracet do minulosti, z níž Abrahám vyšel, kterou opustil, aby následoval Boží příslib. Avšak žena pro Izáka nemá být vzata z pohanských obyvatel zaslíbené země, nýbrž z příbuzenstva Abrahámova. Má být zachována rodová vazba, která zde představuje hodnotu stability. Nejde o nějakou xenofobii, ale o stabilitu, tradování hodnot a životního stylu. Izák jako nositel zaslíbení, k němuž patří i dar země a nového vztahu k Bohu, se nesmí vracet k tomu, co je již opuštěno, nesmí ztratit to, co je darováno.

Střídání generací je důležitá přirozená skutečnost, která zajišťuje předávání hodnot a jejich rozvíjení. Zakotvení je zde symbolizováno koupí kusu zaslíbené země pro pohřbení Sáry a posléze i Abraháma. Pohřbením zakladatelů na území, které je právoplatně získáno do majetku, je začátkem naplnění příslibu země a nároku na ni. Kosti předků ji svým způsobem posvěcují.

Mt 9,9-13

Když Ježíš šel (ze svého města), uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v (jeho) domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a s jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to zaslechl a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‚Milosrdenství chci a ne oběť.‘ Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“

Ježíš povolává celníka, jednoho z lidí, kteří byli ve všeobecném opovržení jako kolaboranti a ti, kdo se obohacují na úkor druhých. Ježíš si nevybírá na základě lidských kritérií, nýbrž svých vlastních, a to už tehdy štvalo vlivné mravokárce z řad farizejů. Ježíš nebyl vnímán jako někdo bezvýznamný, a proto probouzel vášnivé reakce, když si vyvolil své učedníky z vrstev společnosti, které nebyly ve všeobecné vážnosti. To dělá dodnes, i když to mnohdy štve současné církevní mravokárce a kritiky. V tom se časy tak úplně nezměnily. Ježíš chce skutečný soucit, soucítění s těmi, kdo jsou na okraji, chce pro ně účinnou pomoc. Ta začíná sestoupením na jejich úroveň, na úroveň očního kontaktu. Ježíš s těmi lidmi stoluje, stýká se s nimi, vrací jim důstojnost a tím je uzdravuje, protože on je opravdu „někdo“. Kdyby nebyl, nevyvolávalo by to konflikt. Byla to lekce pro ty, co se považovali za spravedlivé, i satisfakce pro ty, kdo cítili pohrdání společnosti.

Matouš všeho zanechal a šel za ním. Následování může mít různou podobu, může znamenat převrat v životě a radikální změnu, ale nemusí. V každém případě znamená osobní vazbu na Ježíšovu osobu, a to je rozhodující. Někdy je však třeba vstát a jít, dát se do pohybu – a tím se dají do pohybu i další věci.