Neděle 9. 7. 2023 – 14. neděle v mezidobí

Zach 9,9-10

Toto praví Hospodin: „Hlasitě zajásej, siónská dcero, zaplesej, dcero jeruzalémská, hle, tvůj král k tobě přichází, je spravedlivý a přináší spásu, je pokorný a jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti. Zničí válečné vozy z Efraima, válečné oře z Jeruzaléma, zlomen bude bitevní luk. Národům ohlásí pokoj, bude vládnout od moře k moři, od řeky (Eufratu) až do končin země.

Prorok Zachariáš ohlašuje změnu poměrů, nastolení nového času. Proroctví vzniklo v době, kdy již království nebylo obnoveno, proto má mesiánské rysy a míří do budoucnosti. Mesiánský král nevjíždí do Jeruzaléma jako bojovník na koni, nýbrž jako pokojný vládce na oslu. Zničení nepřátel tak nebude válečnou cestou, naopak válečná výzbroj bude zničena. Tento panovník nastolí šalom, pokoj, který nese rysy pokoje Božího království. Obnoví říši zaslíbenou Hospodinem. Matoušovo evangelium vztahuje část tohoto proroctví na Ježíše při jeho vjezdu do Jeruzaléma (Mt 21,5).

Řím 8,9.11-13

Bratři! Vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás. Nuže, bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít.

Žít podle těla (kata sarka) neznamená devalvaci lidského těla jako takového, nýbrž vymezení se proti způsobu života řízeného lidským egoismem, lidskou sebestředností. To stojí v protikladu k životu podle Ducha, což je i tělesný (fyzický) život zaměřený na následování Krista, život v lásce k Bohu a druhým. Pavel nepohrdá fyzickým tělem, nýbrž kritizuje život člověka, který se točí kolem sebe sama. Život v lásce, tedy život podle Ducha, nese již v pozemských podmínkách punc věčnosti.

Mt 11,25-30

Ježíš se ujal slova a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“

Tak jako v blahoslavenstvích i zde Ježíš obrací představy světa o tom, co je důležité, kdo je skutečně velký. Maličkými se tu nemyslí děti, ale Ježíšovi učedníci, lidé, kteří jej přijali, kteří v něj uvěřili. Pro velké a mocné byl Ježíš nesrozumitelný a těžko přijatelný, protože nespoléhal na to, na čem oni postavili svůj život, své jistoty (bohatství, moci, slávě, učenosti, původu, chytrosti). Těm, kdo jej následují, kdo jej přijímají, nabízí přístav naděje, smyslu, pokoje. Občerstvení, které lze čerpat u Ježíše, neznamená výraznou změnu situace; nesnáze, starosti, problémy – jho – zůstávají, ale mohou získat nový smysl, může se proměnit pohled na ně, mohou se stát snesitelnými. To nejsou těšínská jablíčka, Ježíš neposvěcuje dřinu, starosti, bolest … jako něco pozitivního, nedělá z nich něco jiného, ale nabízí změnu pohledu, svou spoluúčast. Tajemství pravého života s Bohem mohou poznat jen ti, kdo mají jako Ježíš pokorné srdce.

Ježíš nabízí cestu, která je i v dnešní době těžko srozumitelná, a málokdo věří, že vede k cíli, že člověku nabízí radost a vnitřní pokoj, které jsou víc než moc, sláva, zajištění, majetek. Je to však cesta k cíli, cesta ke svobodě od sebe sama, ke svobodě pro druhé, pro Boha.