Sobota 15. 7. 2023 – 14. týden v mezidobí
Gn 49,29-32; 50,15-26a (hebr. 49,29-33; 50,15-25)
Jakub dal příkaz svým synům: „Já už budu připojen ke svým příbuzným. Pochovejte mě u mých otců do jeskyně na poli Chetity Efrona, do jeskyně na poli Machpela proti Mamre v zemi Kanaán, kterou si koupil Abrahám od Chetity Efrona do vlastnictví jako pohřebiště. Tam byl pochován Abrahám a jeho žena Sára, tam byl pochován Izák a jeho žena Rebeka a tam jsem pochoval Leu. To pole a jeskyně, která je na něm, byly získány od Chetitů!“ Když Jakub dokončil pořízení se svými syny, položil se na lůžko a zemřel. Byl připojen ke svým příbuzným. Když Josefovi bratři viděli, že jejich otec je mrtev, řekli si: „Třeba nás bude Josef pronásledovat a odplatí nám všechno to zlé, co jsme mu způsobili.“ Poslali Josefovi vzkaz: „Tvůj otec před smrtí poručil: Tak řekněte Josefovi: `Odpusť, prosím, zločin svým bratřím a jejich hřích, že ti způsobili zlé!' Nuže, odpusť, prosíme, zločin služebníkům Boha svého otce!“ Josef se nad jejich vzkazem rozplakal. I jeho bratři přišli, padli před ním a řekli: „Hle, jsme tvými otroky!“ Josef odpověděl: „Nebojte se, copak jsem namísto Boha? Vy jste zamýšleli se mnou zlé, ale Bůh to obrátil v dobré, aby provedl, co je dnes zřejmé: zachoval život četnému lidu. Jen se nebojte! Postarám se o vás i o vaše děti.“ Upokojil je a přátelsky jim domlouval. Josef i rodina jeho otce přebývali v Egyptě. Josef byl živ sto deset let a viděl pravnuky Efraima. Také synové Machira, syna Manassova, se narodili na Josefova kolena. Potom řekl Josef svým bratřím: „Já už umřu, ale Bůh se vás jistě ujme a vyvede vás z této země do země, kterou přísahou zaslíbil Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.“ Nato je zavázal přísahou: „Až se vás Bůh ujme, vezměte s sebou mé kosti z tohoto místa.“ Josef zemřel ve stáří sto deseti let.
Jákob zemřel v Egyptě, jak mu Bůh předpověděl, což Josefovy bratry uvedlo do stavu nejistoty, zda jim Josef opravdu odpustil. Josef ale nechce jejich ponižování. Odpustil jim ze srdce, úplně. Potřebuje jejich lásku, ne jejich pocit viny. Ani Josef již nemá šanci na návrat do zaslíbené země, kde má rodina kus země (pohřební místo), mohou tam spočinout pouze jeho kosti. Zaslíbená země je sice ještě vzdálená, ale jiné zaslíbení se naplnilo: z Abrahámova potomstva se stal velký národ, tak početný, že se stane hrozbou pro veliký Egypt. Bůh zlé a nerozumné jednání obrátil v požehnání. I v dnešní době to platí. My vždy vidíme jen bezprostřední realitu, ale nikdy nevíme, co může přinést. Tím není relativizováno zlo a kvalifikováno jako dobro, nýbrž vyjádřena naděje, že zlo není silnější než Bůh. I když se tak jeví a dlouho vypadá jako vítězné.
Bůh má svůj čas a své cesty k naplnění svých zaslíbení. Člověk s tím má občas problém.
Mt 10,24-33
Ježíš řekl svým apoštolům: „Není žák nad učitele ani služebník nad svého pána. Stačí, aby žák byl jako jeho učitel a služebník jako jeho pán. Když nazvali Belzebubem hospodáře, čím spíše jeho lidi! Proto se jich nebojte! Nic není tak tajného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Co vám říkám ve tmě, povězte na světle, a co se vám šeptá do ucha, hlásejte ze střech! A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, duši zabít nemohou. Spíše se bojte toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Copak se neprodávají dva vrabci za halíř? A ani jeden z nich nespadne na zem bez vědomí vašeho Otce. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se tedy: Máte větší cenu než všichni vrabci. Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i já se přiznám před svým Otcem v nebi; ale každého, kdo mě před lidmi zapře, zapřu i já před svým Otcem v nebi.“
Ježíš dodává svým učedníkům odvahu, protože ví, že je nečeká lehký osud. Ale jsou v Boží ruce. Tomu se dobře věří, když člověku nic nehrozí, ale když dojde na lámání chleba, je to mnohem těžší. Je třeba, abychom se k této víře vrátili, i když nás tady nepronásleduje světská moc. Je třeba se oprostit o strachu typu „co tomu lidé řeknou, co si o mně pomyslí“ a nebát se jít se svou kůží na trh, stát za svým přesvědčením a nebát se ho vyslovit. Za víru není třeba se stydět, víru je na místě prezentovat, ale s úctou k druhému, který je třeba jiného mínění. Jestliže i Ježíš narážel na nepochopení a nepřijetí, není divu, že se tak děje i jeho následovníkům.
Ježíš uklidňuje své učedníky a varuje je před přehnanou starostí o život. Je třeba mít srovnaný žebříček důležitých věcí v životě. Zapírat Ježíše může člověk i jinak než slovy. A to je mnohdy mnohem horší. Zapírat Ježíše jednáním znamená vydávat zavádějící svědectví, znevažovat Ježíšův odkaz.
