Středa 6. 9. 2023 – 22. týden v mezidobí

Kol 1,1-8

Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, a bratr Timotej křesťanům v Kolosách, věřícím bratřím v Kristu. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce.

Když se za vás modlíme, nepřestáváme děkovat Bohu, Otci našeho Pána Ježíše Krista. Slyšeli jsme totiž o vaší víře ve spojení s Kristem Ježíšem a o vaší lásce ke všem věřícím, a to pro naději (na odměnu), která je vám připravena v nebi. (O té naději) jste slyšeli už dříve při (hlásání) slova pravdy, radostné zvěsti, která k vám pronikla. A jako už přináší ovoce a šíří se na celém světě, tak je tomu také u vás od toho dne, kdy jste ji uslyšeli a správně poznali tuto Boží milost. Tak vás v tom vyučil Epafras, náš milý spoluslužebník. On nás spolehlivě zastoupil v této službě konané pro Krista a od něho také jsme se dověděli o vaší lásce, (kterou ve vás působí) Duch.

Autor listu, píšící pod jménem Pavlovým (nicméně o autorství se mezi odborníky vedou spory) v úvodu svého listu, tak jak je to v pavlovské korespondenci obvyklé, děkuje Bohu za adresáty, za jejich víru a angažovanost ve prospěch Božího království. Zakladatelem obce byl nejspíš zmíněný Epafras, asi jeden z Pavlových spolupracovníků nebo následovníků. Kolosy leží v Malé Asii, relativně blízko Efezu. Naděje na odměnu není žádná vypočítavost, kvůli které by se měl člověk chovat dobře, nýbrž vize plného společenství s Bohem, která se může naplňovat už tady na zemi. Bůh není učitel, který odměňuje za dobré chování a znalosti dobrými známkami, nýbrž ten, kdo touží sdílet s člověkem jeho intimní prostor.

Láska je z Boha, je projevem vanutí Ducha, což se nemusí naplňovat jen na věřících, i když právě je má autor na mysli. Navíc jde i o lásku vůči tomu, kdo v Kolosách působil. Ti, kdo se namáhají pro obec, pro společné dobro, jsou hodni úcty a lásky.

Kéž by i za nás, za naše společenství, mohlo být děkováno Bohu, kéž bychom za ně děkovali my sami. 

Lk 4,38-44

Ježíš odešel ze synagogy a vstoupil do Šimonova domu. Šimonova tchyně byla stižena vysokou horečkou; i prosili ho za ni. On se nad ní sklonil, pohrozil horečce, a ta přestala. (Nemocná) hned vstala a obsluhovala je. Když zapadlo slunce, všichni, kdo měli nemocné nejrůznějšími neduhy, přiváděli je k němu a on vkládal ruce na každého z nich a uzdravoval je. Z mnohých také vycházeli zlí duchové a křičeli: „Ty jsi Boží syn!“ Přísně jim to zakazoval a nenechával je mluvit, protože věděli, že je Mesiáš. Jakmile se rozednilo, vyšel ven a zašel na opuštěné místo. Zástupy ho však hledaly. Přišly až za ním a chtěly ho zadržet, aby od nich neodcházel. On však jim řekl: „Také jiným městům musím hlásat radostnou zvěst o Božím království, protože k tomu jsem byl poslán.“ A kázal v judských synagogách.

Ježíš uzdravil Petrovu tchyni (Petr tedy byl ženatý!), za což se mu odměnila svou ochotou postarat se o jeho potřeby i potřeby jeho druhů. Ježíš uzdravil i mnoho dalších a nenechal se „oslavovat“ nečistými silami. A když mohl, tak z toho shluku lidí unikl, aby mohl být sám. Musel si přivstat, ale stejně mu to nebylo moc platné. Samozřejmě by se jeho okolí hodilo, aby jim sloužil svými schopnostmi, svou mocí. Lidé kolem něho se vlastně ani moc nezajímali, co to znamená, o čem to svědčí. Hlavně že to fungovalo, že Ježíš uzdravoval – a zadarmo, bez poplatků za lékařský výkon! Tak je musel Ježíš vyvést z omylu. Jeho primárním úkolem je hlásat Boží přítomnost, Boží milost, Boží království – dar uzdravování má proto, aby lidé zažili na vlastní kůži Boží lásku, Boží dotyk. Boží království je darem plnosti života. Pokud si to ovšem nespojují, tak se mýlí.

Být alespoň čas od času sám se sebou a s Bohem je důležité, jinak se člověk ztratí v každodenních úkolech, ve své službě, v pozemskosti a přestane vnímat své skutečné poslání. Tím je pro každého z nás nalézat Boha v tom, co děláme a žijeme, a tak společně s ním pracovat na růstu Božího království. Občas je užitečné vnímat i potřeby druhých, nevnímat je jen ze své perspektivy toho, kdo něco potřebuje, očekává. Kněží, učitelé, zdravotníci či jiní lidé pracující s lidmi jsou druhými často viděni jen ve své profesní roli, které je ve vztahu k lidem služebná, ale i oni jsou lidmi s normálními potřebami. Nejsou zcela totožní se svou rolí.