Středa 20. 9. 2023- 24. týden v mezidobí

1 Tim 3,14-16

Milovaný! Mám sice naději, že k tobě co nejdříve přijdu, ale přece ti o těchto věcech píšu. Kdybych se totiž opozdil, abys věděl, jak je třeba se chovat v Božím domě, v církvi živého Boha, která je sloupem a pevnou oporou pravdy.

A je to skutečně hluboké náboženské tajemství: (Kristus,) který přišel v lidské přirozenosti, byl ospravedlněn Duchem, ukázal se andělům, byl hlásán pohanům, došel víry ve světě, byl vzat do slávy.

Autor v jedné větě shrnuje podstatu evangelia, resp. Božího plánu spásy. Ono tajemství je prezentováno v hymnické formě, v níž jde vždy o paralelu pozemského a „nebeského“ dění: vtělení – ospravedlnění Duchem (zmrtvýchvstání); prezentace vzkříšeného jako pána nad duchovními mocnostmi – zvěstování pohanům tady na zemi; prosazení evangelia (víra) – přijetí do slávy (nanebevstoupení, přebývání společně s Bohem na Božím trůnu). Z celé shrnující věty je nejméně jasné, co znamená, že se Kristus ukázal andělům, protože o tom evangelia nic neříkají. Nicméně v hymnu z Listu Kolosanům se objevuje představa kosmického Krista jako pána všech mocností – nebeských, duchových, i pozemských. Snad je to poukaz na zjevení Ježíše ve slávě jeho zmrtvýchvstání a vstoupení na nebe. V originále není řečeno náboženské tajemství“, nýbrž tajemství zbožnosti, mohli bychom říci pravé víry, tajemství, jež se týká víry v Boží působení v Kristu. Církev je jeho zjevovatelkou, nositelkou i strážkyní. Nejde o tajnou nauku pro zasvěcené, nýbrž o zjevení a ochranu pravdy o cíli a naplnění života.

Lk 7,31-35

Ježíš řekl zástupům: „Ke komu přirovnám lidi tohoto pokolení, komu jsou podobní? Jsou jako děti, které sedí na tržišti a navzájem na sebe volají: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘ Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno, a říkáte: ‚Je blázen.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkáte: ‚Je to žrout a pijan vína, přítel celníků a hříšníků!‘ A přece moudrost bude uznána za správnou ode všech rozumných lidí.“

Jsou lidé, kterým se nelze zavděčit, ať se člověk snaží jakkoliv, protože jim nejde o pravdu, ale o vlastní prospěch, o vlastní úspěch, přičemž se snaží znemožnit každého, kdo je podle jejich mínění ohrožuje. Ježíš jednání takových lidí přirovnává k dětské hře, k nerozumnému počínání. Nakonec se však pravda prosadí, i když právě ti „nespokojenci“ o tom pochybují, protože jsou zaslepení sami sebou.