12.11.2023, neděle, 32. v mezidobí
Mt 25,1-13
Podobenství o deseti pannách s lampami, které hoří, nebo uhasínají, možná znamená i lidi, jejichž srdce hoří, nebo uhasíná. Prosme boha, aby žár našeho srdce vydržel.
Podobenství o deseti pannách nám říká: Myslete na budoucnost, nestarejte se jen o přítomný okamžik. Je třeba prozíravě se starat i o budoucí čas, až přijde ženich a vejde na svatbu a my s ním.
Ale nemáme se starat zas až příliš. Bůh se přece stará o ptactvo nebeské i o květiny na poli, které se o nic nestarají ale stará se o ně Bůh. My máme být jako tito Boží tvorové. Nemáme si tedy dělat starosti o bezprostřední budoucnost a její potřeby, nýbrž o konečnou budoucnost, o svůj vstup do nebeského království. Tak jako pět prozíravých panen, které vešly na svatební hostinu, na rozdíl od pěti hloupých, které přišly pozdě, když už byly dveře zavřené.
Písmo nás tedy vyzívá, abychom se spoléhali na Boha, ale abychom nebyli hloupí. Bůh není automat na plnění lidských přání, svět přece svěřil do rukou člověku, aby se on sám o něj staral, aby se staral o své životní potřeby. A člověk to dělá, dobře nebo špatně. Spolehnutí na Boha znamená něco mnohem hlubšího, dává všemu smysl.
Narážíme tu na obtížný problém: Svět i lidský život jsou v rukou Božích a zároveň jsou v rukou lidských, Bůh pověřil člověka, aby se staral. A tak moudrý člověk si zabezpečuje dostatek oleje do lampy a zároveň ví, že povolání je od Boha, že pověření k péči o svět je od něj a že Bůh jej dovede k dobrému konci, i když to třeba tak v současnosti nevypadá.
Bůh nám slibuje pomoc a podporu, ale zpravidla neřeší naše pozemské starosti. To od něj ani nežádáme. Když se turisti modlí, aby nepršelo, a zároveň se zahrádkáři modlí, aby pršelo, je jejich modlitba stejně k ničemu. Takto se modlit přece k ničemu nevede.
Bůh nám dává světlo našeho života, radost, naději, orientaci, trpělivost v utrpení a v neštěstí nebo nepohodě, a existuje prosba, o které víme, že ji Bůh vždycky vyslyší, prosba, aby nás přijal do svého království.