Úterý 2. 1. 2024 – doba vánoční, sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského

1 Jan 2,22-28

Milovaní! Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má také Otce. Vy však jste to slyšeli už na začátku, ať to tedy ve vás zůstane! Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu i v Otci. A to je přislíbení, které nám on sám slíbil: věčný život. To všechno jsem vám napsal o těch, kdo by vás rádi svedli k bludu. (Co se však týká) vás: Duch svatý, kterého jste od něho přijali, zůstává ve vás, a nepotřebujete, aby vás někdo poučoval. Vás poučuje o všem jeho Duch, a to je pravda a žádná lež. Zůstávejte v něm, jak jste o tom byli poučeni. Ano, děti, zůstávejte v něm! To vám pak dodá radostné důvěry, až se objeví, a při jeho příchodu nebudeme od něho s hanbou odmítnuti.

Autor 1. listu Janova varuje své adresáty před jinými interpretacemi evangelia. Jeho listy svědčí o složité situaci, v níž se obec nalézala. Rozdělovaly ji věroučné spory, a to velmi výrazně. Zde se vymezuje proti zneuznání Ježíše jakožto Božího Syna, tedy proti popírání jeho původu od Boha. Zdá se, že jiný výklad evangelní zvěsti měl v obci úspěch, proto autor zdůrazňuje návrat k počáteční zvěsti. Antikrist není člověk morálně zkažený, zlý, nýbrž ten, kdo popírá onu původní nauku, kdo má jiný výklad, jenž je podle autora nesprávný. Adresáti mají dar Ducha, své zakotvení v pravdě, proto nepotřebují další poučování, tedy poučování od „heretiků“.

Tato pasáž z 1 Jan je velmi polemická, muselo jít tedy o vážnou situaci, o ohrožení jednoty obce. To je vždycky velmi náročná záležitost. Autor zde sice nevidí jiné řešení než „zavřít uši“ před svody jiných názorů, protože nejspíš klidná debata už nebyla možná, ale jinak je třeba ve skutečném dialogu hledat pravdu. Skutečný dialog znamená, že do něj obě strany vstupují s otevřenou myslí i otevřeným srdcem, bez snahy toho druhého převálcovat a utlouct argumenty. Cílem dialogu je nalezení společné cesty k pravdě, přiblížení se pravdě. Nikdy to není tak, že pravdu má stoprocentně jen jedna strana. Jiný názor ukazuje, že někde je nějaká mezera, že něco není pochopitelné, že lze pochybovat.  

Jan 1,19-28

Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: "Kdo jsi?" Vyznal to a nezapřel. Vyznal: "Já nejsem Mesiáš." Zeptali se ho: "Co tedy jsi? Eliáš?" Řekl: "Nejsem." "Jsi ten Prorok?" Odpověděl: "Ne." Řekli mu tedy: "Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?" Řekl: "Já jsem hlas volajícího na poušti: ‚Vyrovnejte cesty Pánu‘, jak řekl prorok Izaiáš." Ti poslaní byli z farizeů. Zeptali se ho: "Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?" Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků." To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.

Jan Křtitel si nepřisvojoval žádnou z rolí, které se nabízely. Mohl se do kterékoliv situovat a ostatní by mu byli věřili. On zůstal pravdivý, i když tím v očích druhých ztrácel. Jeho křest na odpuštění hříchů byl pro jeruzalémský establishment nepříjemný, provokující, protože Janovi uvěřilo mnoho lidí. Jan nekritizoval Chrám ani jeho představitele, ani uznávané morální autority své doby, ale hlásal Boží poselství, poselství o soudu nad soudobou společností, jemuž bylo možné uniknout jen obrácením, změnou smýšlení, což vyjadřovalo přijetí jeho křtu. Tím de facto odsouval chrámový kult jako nástroj smíření s Bohem na vedlejší kolej. A navíc upozorňoval jako svědek na toho, kdo měl skutečně naplnit Boží plán záchrany, kdo měl Chrám v jeho významu spojení s Bohem zcela odsunout stranou.