Středa 17. 1. 2024 – 2. týden v mezidobí
1 Sam 17,32-33.37.40-51
Když byl David přiveden k Saulovi, pravil: "Ať neklesá na mysli můj pán kvůli Goliášovi. Tvůj služebník půjde bojovat proti tomu Filišťanu!" Saul mu odporoval: "To možné není, abys šel bojovat proti tomu Filišťanu. Ty jsi chlapec, on však je muž, zběhlý ve válčení od svého mládí."
David odpověděl: "Hospodin, který mě vytrhl z drápů lva a medvěda, ten mě vytrhne z rukou tohoto Filišťana." Saul nato Davidovi: "Jdi a Hospodin buď s tebou!" David si vzal do ruky hůl, z potoka si vybral pět těch nejhladších oblázků a vložil je do pastýřské mošny, která mu sloužila za torbu pro válečné potřeby, a potom s prakem v ruce postupoval proti Filišťanovi. Také Filišťan se hnul kupředu a blížil se k Davidovi se zbrojnošem, který před ním nesl štít. Když Filišťan vzhlédl a spatřil Davida, pohrdl jím, že byl chlapec - byl plavovlasý, hezký na pohled. Filišťan řekl Davidovi: "Copak jsem pes, že na mě jdeš s holí?" Filišťan pak Davidovi zlořečil při svých bozích a dodal: "Pojď tedy ke mně! Dám tvé tělo nebeským ptákům a polní zvěři!" David Filišťanovi odpověděl: "Ty jdeš proti mně s mečem a s kopím a s oštěpem, já však jdu proti tobě ve jménu Hospodina zástupů, Boha izraelských šiků, které jsi potupil. Dnes tě dal Hospodin do mé moci, zabiji tě, useknu ti hlavu a ještě dnes dám tvou mrtvolu i mrtvoly filišťanského tábora nebeským ptákům a divoké zvěři. A tak se celá země doví, že Bůh je v Izraeli. A celé toto shromáždění pozná, že Hospodin nedává zvítězit mečem a kopím, neboť Hospodin je pánem boje; proto vás dal do naší moci." Když se Filišťan hnul a blížil k Davidovi, také David si pospíšil a běžel k boji proti Filišťanovi. David sáhl rukou do mošny, vyndal z ní jeden oblázek, vymrštil ho a zasáhl Filišťana do čela. Kámen mu uvázl v čele a on padl tváří na zem. David přiběhl, postavil se nad Filišťana, chopil se jeho meče, vytáhl ho z pochvy, usekl mu jím hlavu a tak ho dobil. David tedy zvítězil nad Filišťanem prakem a kamenem: udeřil Filišťana a zabil ho bez meče. Když Filišťané viděli, že je mrtev jejich největší silák, dali se na útěk.
Příběh Davida a Goliáše je notoricky známý i díky písni od Voskovce a Wericha. Ještě ne zcela dospělý David se odváží bojovat s válečníkem, z něhož měli strach mnohem zkušenější než on. David však ukázal, že je možné mít odvahu, i když se nebezpečí zdá nepřekonatelné. „Strach má velké oči“, říká české úsloví. Ze strachu pak člověk nic neudělá nebo uteče. Na druhé straně může být Goliášova porážka symbolem toho, že když si je člověk jistý příliš sám sebou, může přijít porážka či prohra ze strany někoho neznámého, nezkušeného, v očích ostatních bezvýznamného. David hájil své společenství, a to v síle své víry. Ta mu dodávala jistotu v nerovném zápase a nakonec jej dovedla k vítězství. David jedná zcela obráceně než Izraelité, kteří si do boje přivezli archu, aby za ně bojovala, a tak o ni přišli a prohráli. Živá víra a důvěra nemají nic společného se snahou manipulovat Bohem nebo si z něj vyrobit modlu, talisman. David bojuje prostředky, které je s to bezpečně ovládat, nepoužívá cizí zbraně ani zbroj (jak mu doporučoval Saul), ale jeho boj není dobyvačný ani vychloubačný, nýbrž obranný. Přitom spoléhá na Hospodina nikoliv jako na toho, kdo za něj zápas vybojuje, ale jako na toho, kdo mu dá sílu, protože hájí jeho zájmy, pravdu a spravedlnost.
Mk 3,1-6
(Ježíš) opět vstoupil do synagogy. Byl tam člověk s ochrnulou rukou. Dávali (na Ježíše) pozor, zdali ho uzdraví v sobotu, aby ho mohli obžalovat. On tomu člověku s ochrnulou rukou řekl: "Vstaň, pojď doprostřed!" Pak se (farizeů) zeptal: "Smí se v sobotu jednat dobře, anebo zle? Život zachránit, anebo zabít?" Ale oni mlčeli. Zarmoucen nad zatvrzelostí jejich srdce, rozhlédl se po nich s hněvem a řekl tomu člověku: "Vztáhni ruku!" Vztáhl ji, a ruka byla zase v pořádku. Farizeové šli hned ven a s herodovců se proti němu radili, jak by ho zahubili.
Ježíš ví, že farizejové (a zákoníci) s ním hluboce nesouhlasí v jeho svobodné interpretaci nařízení, a to zejména těch, která se týkají soboty (sabatu). V synagoze, kam přichází v souladu s ustanoveními (náboženskými tradicemi), znovu ukazuje, co ve skutečnosti znamená sobota-sabat, totiž osvobození pro radost z Boha. Sobota je darem Božím pro člověka, nikoliv břemenem, které je třeba nést ze strachu před Bohem. Bůh je nejvíc ctěn radostí z daru života. Ježíš je roztrpčen tvrdostí srdce svých oponentů, neláskou vůči člověku, který potřeboval osvobození ze svého handicapu, jež mu Ježíš mohl nabídnout. Ježíšovi oponenti jen číhají, jak by mohli Ježíše znemožnit, obžalovat z neúcty k bohu. O toho člověka jim vůbec nejde. Je pro ně jen záminkou, věcí, nikoliv potřebnou lidskou bytostí. Ježíš se tvrdostí jejich srdcí ani jejich zlými úmysly nedá odradit a dotyčnému člověku nabídne uzdravení – Boží blízkost.
Pro farizeje a herodiány se ovšem Ježíš stává nebezpečnou figurou, neboť ohrožuje jejich moc nad lidmi, relativizuje jejich náboženskou a společenskou kompetenci. Oni se jím cítí ohroženi, zneváženi, a proto se ho chtějí zbavit, zlikvidovat ho. Představoval pro ně nekalou konkurenci. Navíc lpěli na svém obrazu Boha a světa, které obstavěli mnoha svými interpretacemi, a Ježíšova svoboda ve vztahu k Bohu je dráždila, provokovala a znejišťovala. V podobné situaci je dnes i papež František – i on má odvahu učit lidi v jakékoliv i nestandardní situaci radosti ze života a z Boha, nabízet jim solidaritu, úctu a pomoc. To mnohým přijde jako relativizování tradic, jež jsou ovšem jen interpretacemi lidskými. Život člověka (možnost žít ho plněji nebo naplno) má vždy přednost před předpisem. Papež má velmi soucitné srdce a nebojí se překračovat rozvoj lidského života a radosti omezující předpisy a tradice, ale vždy to dělá s úctou a pokorou – vůči minulosti i vůči řešení problémů současných lidí. Tak to je i s jeho dovolením žehnat stejnopohlavním párům. Nejde o to je stavět na roveň manželství, ale o to nezbavovat je přístupu k Bohu a plnosti jeho lásky a přijetí. Bůh je mnohem větší než naše srdce a ví všechno lépe než my, říká už autor 1 Jan.
