Pondělí 22. 1. 2024 – 3. týden v mezidobí

2 Sam 5,1-7.10

Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: "Hle, jsme tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem." Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem. Davidovi bylo třicet let, když se stal králem; a kraloval čtyřicet let.

V Hebronu kraloval nad Judou sedm let a šest měsíců; v Jeruzalémě kraloval třiatřicet let nad celým Izraelem i nad Judou. Král se svými muži pak vytáhl k Jeruzalému proti Jebuzitům, obyvatelům té země. Ti řekli Davidovi: "Nevejdeš sem, slepí a kulhaví tě zaženou!" To znamenalo: David sem nevstoupí. David však dobyl tvrze Siónu – a to je město Davidovo. A David se stával stále mocnějším, protože Hospodin, Bůh zástupů, byl s ním.

David byl šikovným politikem. Království se nezmocnil násilím, ale využil situace a své obliby. Saul, Jonatan i další možný následník trůnu (Saulův syn Išbošet) byli mrtví, a tak David představoval jako schopný válečník i politik dobrou šanci na sjednocení království. Podle biblického podání byla doba vlády krále Davida velmi dlouhá – celkem 40 let (symbolické číslo) – a on se jí ujal ve prospěch celého Izraele ve svých 30 letech (na ně symbolicky odkazuje i tradice o Ježíšovi, že začal své veřejné působení ve 30 letech). Z jihu země se David přesouvá směrem na sever, do strategického středu země, do Jeruzaléma, který nepatří žádnému z kmenů, nýbrž zůstal v držení kmene Jebuzitů. Jeruzalém se stává městem Davidovým, centrem jeho vlády, městem, které získal on sám vlastní zásluhou. To vytvářelo i jeho nezávislost. 2Sam už líčí Davida z historického odstupu, tedy do určité míry idealizovaně jako vyvolence a člověka oddaného Hospodinu. Avšak nezastírá (na rozdíl od pozdější 1 Kron) jeho slabosti a pády.

Mk 3,22-30

Učitelé Zákona, kteří přišli z Jeruzaléma, tvrdili (o Ježíšovi): "Je posedlý Belzebubem! Vyhání zlé duchy s pomocí vládce zlých duchů." Zavolal si je a mluvil k nim v podobenstvích: "Jak může satan vyhánět satana? Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát. Je-li dům v sobě rozdvojen, takový dům nebude moci obstát. Jestliže satan vystoupil proti sobě a je rozdvojen, nemůže obstát, ale je s ním konec. Nikdo přece nemůže vniknout do domu siláka a uloupit jeho věci, jestliže toho siláka napřed nespoutá. Teprve potom mu dům může vyloupit. Amen, pravím vám: Všechno bude lidem odpuštěno, hříchy i rouhání, kterých se dopustili. Kdo by se však rouhal Duchu Svatému, nedojde odpuštění navěky, ale bude vinen věčným hříchem." To řekl proto, že tvrdili: "Je posedlý nečistým duchem."

Ani učitelé Zákona nezpochybňovali, že Ježíš má moc a činí mocné skutky. Tuto jeho moc však interpretovali negativně. Ježíš svými příměry (krátkými podobenstvími) ukazuje na jejich chybnou logiku, resp. úmyslné překrucování pravdy. Svou řeč zakončuje varováním. Člověku bude odpuštěno všechno, co dělá ze své nevědomosti, hlouposti nebo v zajetí negativních emocí; co mu však nemůže být odpuštěno, je popírání poznané pravdy. Jestliže člověk ví, co je pravda, ale úmyslně ji zneužívá, obrací v opak, takový člověk nemůže dosáhnout odpuštění, protože jím pohrdá. On se nemůže obrátit k pravdě, protože ji zná, ale odmítá. To je rouhání proti Duchu svatému. S takovým člověkem nelze nic udělat, protože on o to nestojí, on nestojí o Boha jako pravdu a lásku. Učitelé Zákona jako znalci Božího slova, vykladači Boží vůle, dobře věděli, jak věci jsou a že Ježíš musí mít moc od Boha, ale záměrně to popírali a obraceli v opak. Jim a všem podobným nebylo a není pomoci, dokud si to nepřiznají a nezmění své smýšlení a jednání.