Sobota 27. 1. 2024 – 3. týden v mezidobí
2 Sam 12,1-7a.10-17
Hospodin poslal k Davidovi proroka Nátana. Když k němu přišel, řekl mu: "V jednom městě byli dva muži, jeden bohatý a druhý chudý. Boháč měl velký počet bravu a skotu, a chudák neměl vůbec nic, jen jednu ovečku, kterou si koupil. Tu choval a ona rostla u něho spolu s jeho dětmi. Jedla z jeho skývy a pila z jeho misky a spávala v jeho klíně; byla mu jako dcera. Přišla pak návštěva k boháči.
Bylo mu líto vzít ze svých ovcí a ze svého skotu a připravit pohoštění pocestnému, který k němu přišel, proto vzal ovečku toho chudáka a připravil ji muži, který k němu přišel." David vzplanul velkým hněvem proti tomu člověku a řekl Nátanovi: "Jako že je živ Hospodin, člověk, který to udělal, zasluhuje smrt! Ovci nahradí čtyřnásobně za to, že se dopustil takové věci a neměl slitování." Nátan řekl Davidovi: "Ty jsi ten muž! - Proto se již nikdy nevzdálí meč od tvého domu za to, že jsi pohrdl Hospodinem, když jsi vzal manželku Chetity Uriáše, abys ji udělal svou ženou. Tak praví Hospodin: Hle, dám povstat neštěstí proti tobě z tvého vlastního domu: před tvýma očima vezmu tvé ženy a dám je tvému příbuznému a on bude spát s tvými manželkami před očima tohoto slunce. Tys jednal skrytě, já však udělám tuto věc před celým Izraelem a na slunci!" David řekl Nátanovi: "Zhřešil jsem proti Hospodinu!" Nátan Davidovi odpověděl: "I Hospodin ti odpouští hřích, nezemřeš; svým jednáním jsi však urazil Hospodina, proto syn, který se ti narodil, musí zemřít!" Nátan se pak vrátil domů. Hospodin tedy ranil dítě, které Uriášova manželka porodila Davidovi, a těžce onemocnělo. David se obrátil k Bohu kvůli chlapečkovi a přísně se postil, šel a trávil noci leže na zemi. Dvořané jeho domu dělali vše možné, aby ho pohnuli vstát ze země, on však nechtěl a nejedl s nimi.
To, čeho se David dopustil, bylo zlé v Hospodinových očích, Hospodin nenechal věc jen tak, přestože byl David jeho vyvoleným, nýbrž Davidovi dal najevo, že takto se nelze chovat. To dobrý král nedělá, natož vyvolený a pomazaný Hospodinův. Onen prorok (Nátan), jenž tlumočil Davidova slova zaslíbení a věrnosti, přichází nyní s obviněním. Avšak neútočí na Davida přímo, nýbrž za pomoci podobenství jej donutí uvidět, co spáchal. Jeho hřích má těžký důsledek, protože dítě, které se narodilo, onemocní a zemře. Hospodin nepoužívá nevinné dítě jako prostředek, aby potrestal Davida. Vyprávění chce říci, že hřích má vážné důsledky, jejichž obětí se mohou stát nevinní lidé. To je platné dodnes. Hřích není jen soukromou záležitostí jednotlivce, něco mezi ním a Bohem, nýbrž každý hřích má sociální dopad, týká se celého společenství – minimálně v tom, že se šíří zlo, že zatěžuje morální klima i pro ostatní. Často však má i materiální dopad na nejbližší, na lidi kolem. A může roztáčet spirálu zla a nenávisti. Hřích je něco jiného než chyba, slabost, nedomyšlenost, nedokonalost, omezenost …; je aktem svévole, vědomého rozhodnutí proti dobru nebo zanedbáním možného dobra.
Mk 4,35-41
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: "Přeplavme se na druhý břeh!" Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: "Mistře, je ti to jedno, že hyneme?" Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: "Mlč! Buď zticha!" A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: "Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?" Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: "Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?"
Tenhle text mě jednou při duchovních cvičeních hodně rozčílil. Učedníci se namáhají, Ježíš v poklidu spí, a když už jsou na konci se silami a mají strach, tak ho probudí s jistou výčitkou – a on jim vynadá. Utiší sice bouři, zachrání loď, ale označí je za malověrné. Měli čekat, až se začnou topit a on se probudí a něco udělá? Tohle leckdy zažíváme i my – snažíme se, řešíme problémy, modlíme se, děláme vše, co můžeme – a nic. Ježíš/Bůh spí a není k probuzení. Až když to „vzdáme“, tak najednou se bouře utiší, problémy najdou řešení. Zdá se, že by bylo nejlepší tedy nedělat nic a čekat. Ale tak to není. Onu předchozí fázi vlastního úsilí nelze přeskočit, byť to tak vypadá. Bez ní by k tomu dalšímu nedošlo. Důležité nakonec je, abychom si poté položili tu závěrečnou řečnickou otázku: „Kdo to asi je…?“ A abychom naplněni úžasem vyjádřili svůj obdiv a vděčnost.
