Sobota 20. 1. 2024 – 2. týden v mezidobí

2 Sam 1,1-4.11-12.19.23-27

Když se vrátil David od porážky Amalečanů, zůstal dva dny v Siklagu. Třetího dne přišel člověk ze Saulova tábora; měl roztržené šaty a na hlavě prach. Když přišel k Davidovi, padl tváří na zem a poklonil se. David mu řekl: "Odkud přicházíš?" On mu odpověděl: "Zachránil jsem se z izraelského tábora."

David se ho zeptal: "Co se stalo? Prosím tě, pověz mi to!" On odpověděl: "Lid utekl z bitvy, mnoho z lidu padlo, i Saul i jeho syn Jonatan jsou mrtvi." David se chopil svých šatů a roztrhl je, a také všichni muži, kteří byli s ním. Naříkali, plakali a postili se až do večera pro Saula, pro jeho syna Jonatana, pro Hospodinův lid a pro izraelský dům, protože padli mečem. A David řekl: "Izraeli, (tvá) sláva (leží) na tvých výšinách probodnuta! Jak padli ti hrdinové! Saul a Jonatan, milí a půvabní, v žití ani ve smrti nebyli rozloučeni, byli rychlejší než orli, udatnější než lvi! Izraelské dcery, plačte nad Saulem, který vás skvostně odíval purpurem, na šat vám připínal zlaté ozdoby! Jak padli ti hrdinové uprostřed boje! Jonatane, pro tvou smrt mám žal, je mi úzko pro tebe, můj bratře Jonatane! Byls mi tak drahý! Tvoje láska mi byla vzácnější než láska žen! Jak padli ti hrdinové, zahynuli praví bojovníci!"

Samuelova předpověď Saulova konce se naplní. Se Saulem v boji zahyne i jeho syn Jonatan. David se ze Saulovy smrti neraduje, nýbrž truchlí. Umět vzdát poctu někomu, kdo člověku ztrpčoval život, je výraz velkorysosti a nesobeckosti. David tak Saula oceňuje (a propouští v pokoji ze svého života). A tím spíš truchlí pro svého přítele Jonatana. Smrt přítele je obrovskou ztrátou. Pro Davida tím ovšem začíná nová, zásadní etapa jeho života: stane se králem nad celým Izraelem.

Každá ztráta, každá krize, jakkoliv jsou bolestné, jsou také výzvou k překonání a k nalezení nové cesty. Je třeba dát průchod svému žalu, své bolesti, je důležité plakat a svou bolest „vykřičet“, ale člověk v tomto svém stavu nesmí zůstat natrvalo, musí se vzchopit a jít dál, protože na něj čeká další úsek jeho života, další výzva, další poslání.

Mk 3,20-21

Když Ježíš vešel do jednoho domu, znovu se shromáždil zástup (lidu), takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.

Ani Ježíš to neměl snadné se svou rodinou, která mu v čase jeho veřejného působení moc nerozuměla a bála se o něj. Protože se jeho činnost interpretovala všelijak, a jistě o něm šly i všelijaké řeči, tak se jeho příbuzní, jeho nejbližší rozhodli ho uklidit někam do bezpečí. Ježíš se ovšem, jak plyne z dalšího textu, odradit ani uklidit nedal.

Občas musí člověk jednat i v rozporu s představami svých nejbližších. To je velmi často pro obě strany bolestné, ale má-li člověk naplnit své životní poslání, nemůže jinak. Je těžké zraňovat city svých blízkých, unést jejich nepochopení, ale i to je krok dospělosti a zralosti. Jsou-li vztahy k blízkým skutečně kvalitní, pak dojde k překonání i takové krize. A i když blízcí třeba nepochopí plně ono poslání, přece zůstanou po boku. Tak to bylo i s Ježíšovými příbuznými, ba s jeho matkou. Po lidské stránce to jistě ani pro Ježíše nebylo zcela snadné. Pro rodiče i blízké (přátele) je to i výzva k respektu k životní cestě dětí, blízkých či přátel, která se neděje podle jejich představ.