Čtvrtek 1. 2. 2024 – 4. týden v mezidobí

1 Král 2,1-4.10-12

Když se přiblížil pro Davida den smrti, dal příkazy svému synu Šalomounovi: „Odcházím na cestu společnou všem obyvatelům země, chovej se tedy statečně a dokaž, že jsi muž! Dbej na povinnosti vůči Hospodinu, svému Bohu, choď po jeho cestách a zachovávej jeho nařízení, přikázání, ustanovení a výstrahy, jak je psáno v Mojžíšově zákoně, abys měl zdar ve všem svém podnikání i ve všech svých záměrech a aby Hospodin splnil svůj slib: Jestliže budou tvoji synové zachovávat své povinnosti a budou-li mi věrní svým srdcem a celou svou duší, nebude ti nikdy chybět nástupce na trůně Izraele.“

David odpočinul se svými otci a byl pochován v Davidově městě. Doba, po kterou vládl nad Izraelem, byla čtyřicet let; v Hebronu vládl sedm let a v Jeruzalémě třiatřicet let. Šalomoun nastoupil na trůn svého otce Davida a jeho královská moc se velmi upevnila.

Davidův odkaz Šalamounovi, který ho měl vystřídat na trůně, je soustředěn na to podstatné, a to je věrnost Hospodinu. Věrnost Hospodinu nekupčí s Hospodinem ani nezaslibuje bezproblémové časy, nýbrž spoléhá na Hospodina, že zachová svůj lid, tedy především toho, kdo stojí v jeho čele – panovnickou dynastii. Tedy převedeno do moderní řeči: David nabádá svého syna k dodržování zákonů, k respektování práv ostatních, k nezneužívání moci, k zachování řádu a dobrých tradic, protože to je jediná záruka, že stát bude trvat a pokračovat, že stát má budoucnost. Ač se to nezdá, tak jedinou zárukou dlouhodobého trvání je morální vyspělost těch, kdo stojí v čele státu.

Mk 6,7-13

Ježíš zavolal svých Dvanáct, začal je posílat po dvou a dával jim moc nad nečistými duchy. Nařídil jim, aby si na cestu nic nebrali, jen hůl: ani chléb, ani mošnu, ani peníze do opasku, jen opánky na nohy, ani aby si neoblékali dvoje šaty. Řekl jim: „Když přijdete někam do domu, zůstávejte tam, dokud se odtamtud nevydáte zase dál. Když vás však na některém místě nepřijmou a nebudou vás chtít slyšet, při odchodu odtamtud si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a hlásali, že je třeba se obrátit. Vyháněli mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.

Učedníci jsou na cestu vybaveni Ježíšovým charismatem, totiž vítězstvím nad zlem (nečistými duchy i nemocí), a na sílu této výbavy mají spoléhat, ne na sílu svého lidského zajištění. Mají mít jen to, co nezbytně potřebují, nikoliv zajištění proti neúspěchu. Nemají si vybírat (kde je to lepší), nýbrž mají přijmout to pohostinství, které je jim nabídnuto. Pokud je někdo nepřijme, mají jít dál, protože takový člověk není hoden dober Boží vlády – nejspíš spoléhá na vlastní zajištění, nic zvláštního od Boha nepotřebuje. Oni se tím nemají vzrušovat, ale odejít jinam a nevzít si odtamtud ani to nejmenší, ani prach na botách. Učedníci byli úspěšní, protože Ježíšova ponaučení vzali vážně.

Vzít tento text doslova je pro nás těžko představitelné (i když, kdybychom měli dar uzdravování, tak by nás lidé zahrnuli vším možným), nicméně jsou lidé, kteří takto opravdu i dnes misijně dokáží působit. Je však zcela jisté, že když je člověk povolán k nějakému úkolu, dostane i sílu ho vykonat, pokud nepřestane Bohu důvěřovat a nezačne hrát vlastní hru.