Pátek 9. 2. 2024 – 5. týden v mezidobí

1 Král 11,29-32; 12,19

Stalo se v té době, že Jorobeam vyšel z Jeruzaléma a na cestě se s ním potkal prorok Achijáh ze Sila, který měl na sobě nový plášť. Oba byli na poli sami. Achijáh vzal nový plášť, který měl na sobě, roztrhal ho na dvanáct kusů a řekl Jorobeamovi: „Vezmi si deset kusů, neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Vytrhnu vládu ze Šalomounovy ruky a tobě dám deset kmenů. Zůstane mu jeden kmen kvůli mému služebníku Davidovi a kvůli městu Jeruzalému, které jsem si vyvolil ze všech izraelských kmenů.“ A tak odpadli Izraelité od Davidova domu až do dnešního dne.

Onen trest, kterým Hospodin hrozil Šalomounovi, se naplnil, neboť Šalomounův syn Rachebeam, který po něm nastoupil, se choval stejně a navíc ve vztahu k poddaným nemoudře a arogantně.. Jorobeam, jeden ze Šalomounových úředníků, je prorokem osloven a povolán, aby se stal panovníkem druhé části rozděleného království, tedy Izraele neboli Severního království. Vznik tohoto království je viděn (z pozice Davidovců) jako důsledek hříchu. Dějiny Severního království, které definitivně zaniklo r. 722 př. n. l. pod náporem Asyřanů, jsou z jižního pohledu hodnoceny negativně jako dějiny odpadu od Hospodina. Nábožensky bylo Severní království (jež přišlo o centrální místo kultu v Jeruzalémě a muselo si vybudovat nové královské svatyně – v Danu na severu a v Betelu na jihu) tolerantnější k cizím kultům (zejména kultu Baala).

Historicky bylo Severní království politicky i hospodářsky až do svého zániku úspěšnější než Jižní království (Judsko). Mělo i příznivější přírodní podmínky a polohu na obchodních cestách. Podle historiků právě jeho bohatství a vyspělost byly příčinou jeho podmanění Asyřany, protože představovaly žádoucí kořist.

Mk 7,31-37

Ježíš odešel z tyrského kraje a šel přes Sidón územím Desetiměstí ke Galilejskému moři. Přivedli k němu hluchoněmého a prosili ho, aby na něho vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil mu prsty do uší, dotkl se slinou jeho jazyka, vzhlédl s povzdechem k nebi a řekl: „Effatha!“, to znamená: „Otevři se!“ A hned se mu otevřel sluch, rozvázal se mu jazyk a mluvil správně. (Ježíš) jim pak přikázal, aby o tom nikomu neříkali. Čím více však jim to přikazoval, tím více to rozhlašovali. Byli celí užaslí a říkali: „Dobře všechno udělal: i hluchým dává sluch, i němým řeč!“

Autor evangelia nebyl zrovna znalý palestinské topografie, tak nechá Ježíše cestovat po celé zemi dost netradičním způsobem sem a tam. Ježíš uzdravuje dalšího člověka na přání jeho blízkých. Ten člověk byl hluchoněmý a Ježíš mu jednoduchými a pro daného postiženého srozumitelnými gesty (dotekem uší a jazyka) a obrácením se k Bohu (povzdechem k nebi) vrací sluch i řeč. Důležité je, že se tak děje stranou zástupu – nejde o divadlo pro davy, nýbrž o osobní setkání Ježíše a handicapovaného člověka. Pro uzdravení jakéhokoliv druhu se člověk potřebuje setkat s Ježíšem osobně, „tváří v tvář“.

Ježíš se marně snaží, aby si to lidé nechali pro sebe, nestojí o veřejný rozruch. Jistě to bylo pro ně ohromující, senzační, a tak se snaží se na té senzaci také trochu zviditelnit. Ježíšovo přání zůstává oslyšeno, lidé ho chtějí mít po svém, vkládají do něj své ambice, místo aby se zabývali jeho poselstvím.

My sice ve své většině fyzicky slyšíme, ale možná víc než ten hluchoněmý potřebujeme zaslechnout onen Ježíšův pokyn „effatha“, aby se nám otevřel sluch a rozvázal jazyk, abychom mluvili správně. Jsme totiž v mnoha ohledech hluší k tomu, co je nám sdělováno skrze Písmo, skrze dění i slovy papeže Františka. A mluvit správně neznamená mluvit gramaticky správně, nýbrž náležitě, adekvátně situaci, s úctou k Bohu.