Pondělí 12. 2. 2022 – 6. týden v mezidobí

Jak 1,1-11

Jakub, služebník Boha a Pána Ježíše Krista, (posílá) pozdrav dvanácti kmenům rozptýleným v cizině. Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách. Víte, že zkouška vaší víry vede k vytrvalosti. S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé, abyste byli dokonalí, nic vám nescházelo a v ničem abyste nezůstávali pozadu.

Když je někdo z vás pozadu v moudrosti, ať prosí Boha, a bude mu dána, protože (Bůh) všem dává štědře a bez vyčítání. Jen ať prosí s důvěrou a vůbec nepochybuje! Neboť kdo pochybuje, podobá se mořskému vlnobití: vítr jím zmítá sem a tam. Takový člověk se nesmí domnívat, že něco od Pána dostane. Je to muž obojaký, nestálý ve všem svém počínání. Když je některý bratr v nízkém postavení, ať je hrdý na svou vznešenost, a bohatý zase na svou nízkost, protože pomine jako květ trávy: vyjde palčivé slunce a sežehne trávu, její květ opadne, a je po celé její kráse. Tak vezme za své i všecko to, co bohatý člověk podniká.

Autor Listu Jakubova, jenž vznikl ke konci 1. století, je zakotven ve starozákonní, zejména mudroslovné tradici, na což hned v úvodu odkazuje, jak adresováním listu 12 kmenům v rozptýlení (narážka na 12 kmenů izraelských), tak důrazem na moudrost. Jak je z textu zřejmé, jde o moudrost od Boha, nejde tedy o lidskou inteligenci či chytrost, nýbrž o správné hodnocení skutečnosti, situací, životních příležitostí. Moudrost od Boha vidí pod povrch věcí, zná pravý cíl a smysl lidské existence. Tato moudrost se realizuje v dobrém a spravedlivém jednání. V listu je důležitým tématem správný vztah k bohatství, majetku a především k bohatým lidem, což autor naznačuje již v úvodu svého listu. Bohatství nesmí být kritériem kvality vztahů lidí v křesťanské obci. V obci mají všichni stejnou důstojnost. To si mají uvědomovat všichni: chudí a bezvýznamní i bohatí.

Pokud člověk neví, co vlastně má dělat, má prosit o moudrost a spoléhat na Boží dar, tedy jednat v souladu s Božími ustanoveními, osvědčit se v praxi. Držet se Božího slova je projevem moudrosti, je to realizace daru moudrosti, a proto nemá člověk kolísat mezi jeho přijetím a nepřijetím.

Moudrost není nedosažitelnou výsadou obzvlášť nadaných, vzdělaných a obdarovaných lidí, moudrým může být každý člověk v jakémkoliv postavení. Moudrost plyne z dobře žitého života, z pokory, reflektování vlastního jednání i jednání druhých, ze zkušeností, z lásky a důvěry.

Mk 8,11-13

Přišli farizeové a začali se přít s (Ježíšem); žádali od něho znamení z nebe, aby ho pokoušeli. Zhluboka vzdychl a řekl: „Proč toto pokolení žádá znamení? Amen, pravím vám: Tomuto pokolení žádné znamení dáno nebude!“ A nechal je, vstoupil znovu na loď a odplul na druhý břeh.

Farizejové jako profesionálové na výklad Boží vůle mají s Ježíšem problém, protože ho nelze jen tak někam zařadit. A tak žádají znamení. Myslí si, že ho tímto způsobem dostanou, že ho zdiskreditují v očích lidí kolem něho. Ježíš je však odmítne, na jejich hru nepřistoupí a odjede pryč. Tím jim vyrazí zbraň z ruky. Farizejové nechtěli riskovat, nechtěli vykročit ze svých zajetých kolejí a jako výmluvu se domáhají znamení (o nichž nejspíš dobře věděli, že nebudou). Znamení si tak jako tak lze vykládat velmi různě. Chtít je, ať by byla nebo nebyla, je snahou zbavit se zodpovědnosti, najít výmluvu pro neochotu riskovat omyl. Znamení, kterých se farizejové domáhají, jsou vlastně zbytečná – nejde v nich o nic, co by bylo důležité pro druhé, není to volání o pomoc nějakého člověka nebo pro někoho jiného, je to snaha Ježíše diskreditovat, manipulovat jím nebo donutit, aby se projevil jako divotvůrce, showman.

Není vždycky třeba dokazovat svou pravdu za každou cenu. Někdy je řešením se stáhnout a nechat protivníky být. Pravda se nakonec stejně prosadí.