Čtvrtek 15. 2. 2024 – po Popeleční středě

Dt 30,15-20

Mojžíš pravil lidu: „Hleď, předkládám ti dnes život a štěstí, smrt i neštěstí. Jestliže budeš poslouchat přikázání Hospodina, svého Boha, která já ti dnes přikazuji, a budeš milovat Hospodina, svého Boha, budeš-li chodit po jeho cestách a zachováš-li jeho přikázání, nařízení a ustanovení, budeš žít a rozmnožíš se a Hospodin, tvůj Bůh, ti požehná na zemi, do níž přicházíš, abys ji obsadil.

Když se však tvé srdce obrátí a nebudeš poslouchat, dáš-li se svést, aby ses klaněl jiným bohům a ctil je, oznamuji vám dnes, že jistě zahynete a nebudete žít dlouho na zemi, kterou se chystáte obsadit, až přejdete Jordán. Nebe a zemi beru si dnes proti vám za svědka: Předkládám ti život, nebo smrt, požehnání, nebo kletbu. Vyvol si život, abys žil ty a tvoje potomstvo. Miluj Hospodina, svého Boha, poslouchej jeho hlas a lni k němu, neboť jen tak budeš žít a dlouho zůstaneš na zemi, o níž přísahal Hospodin, že ji dá tvým otcům Abrahámovi, Izákovi a Jakubovi.“

Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova) je knihou s výrazným apelem na lásku k Hospodinu. Je to téma, které se celou knihou táhne; v žádné jiné knize Pentateuchu se důraz na lásku mezi Hospodinem a vyvoleným lidem neobjevuje v takové míře. Ostatně právě z Deuteronomia je Š’ma Israel (Slyš, Izraeli, … základní židovské vyznání víry), jež obsahuje základní přikázání: „Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou“ (Dt 6,5). Láska k Bohu a věrnost Bohu jsou volbou pro život, pro život v požehnání, což neznamená život v pohodlí a bezstarostnosti. Požehnání se netýká jen jednotlivce, nýbrž celého vyvoleného lidu a posloupnosti generací – musí ovšem onu věrnost zachovat.

Dnes je velmi aktuální neklanět se cizím bohům a ono varování s tím spojené právě tak. Hrozí nám zkáza, protože se klaníme nejrůznějším božstvům, protože obětováváme budoucnost ve prospěch pochybných jistot současnosti. Ale i tak zůstává stále přítomná nabídka, zda si zvolit budoucnost nebo postupný zánik.

Lk 9,22-25

Ježíš řekl svým učedníkům, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen. Všem pak řekl: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, den co den bere na sebe svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, ale kdo svůj život pro mě ztratí, zachrání si ho. Vždyť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale sám sebe zahubí nebo si uškodí?“

Postní doba je tím obdobím, v němž by se člověk měl zamýšlet nad podstatnými věcmi. Následování Ježíše s sebou nese i akceptování obtížných situací v životě, nikoliv pasívně jako pohrom, proti nimž člověk nic nezmůže, ale jako příležitostí posunout se dál, a to i v důvěře vůči Bohu a v přijetí Ježíšovy cesty. To není vůbec nic jednoduchého, protože věřit Bohu, když jde všechno (nebo mnoho podstatného) jinak, než by si člověk (oprávněně či nezištně) přál, znamená dělat kroky ve tmě. I když se situace vyvíjí proti našemu přání, když se ocitáme na dně, když jsou naše naděje zklamávány, přesto platí „třetího dne bude vzkříšen“. Bůh je dárcem života. To si potřebujeme připomínat právě v těchto dnech. A nejen připomínat, ale věřit tomu, důvěřovat. Brát na sebe kříž neznamená si přidávat obtíže a zbytečné sebezápory, nýbrž ustát to, co přichází, nesložit ruce do klína a oddat se smutku a depresi, nýbrž bojovat a uchovat si víru v budoucnost.