Pátek 16. 2. 2024 – po Popeleční středě

Iz 58,1-9a

Toto řekl Pán, Bůh: „Volej plným hrdlem, nepřestávej, jak polnice povznes svůj hlas! Vyčti mému lidu jeho nepravost, Jakubovu domu jeho hříchy! Neboť den co den mě hledají a usilují poznat mé cesty jako lid, který jedná spravedlivě a neopouští zákon svého Boha. Žádají ode mě spravedlivé soudy a touží po blízkosti Boha. `Proč se postíme, když to nevidíš, proč se trápíme, když na to nedbáš?'

Hle, v postní dny vyřizujete své záležitosti a trýzníte všechny své dělníky! Hle, k sváru a hádce se postíte a bijete zločinnou pěstí. Přestaňte se takhle postit, a váš hlas bude slyšet až do výšin. Je tohle půst, jaký se mně líbí, den, v němž se člověk umrtvuje? Sklonit hlavu jako rákos, ustlat si na žínici a prachu? Tohle nazveš postem, dnem milým Hospodinu? Či není půst, jaký si přeji, (spíš) toto: rozvázat nespravedlivá pouta, uvolnit uzly jha, utiskované propustit na svobodu, zlomit každé jařmo? Lámat svůj chléb hladovému, popřát pohostinství bloudícím ubožákům; když vidíš nahého, obléci ho, neodmítat pomoc svému bližnímu? Tehdy vyrazí tvé světlo jak zora, tvá jizva se brzy zacelí. Před tebou půjde tvá spravedlnost a za tebou Boží sláva. Tehdy budeš volat, a Hospodin odpoví, křičet o pomoc, a on řekne: ‚Zde jsem!‘”

Tato pasáž ze závěrečné části knihy Izajáš je jedním z nejkrásnějších a nejvýstižnějších textů o postu, jak má vypadat, aby měl smysl. Prorok vyslovuje kritiku na formální viditelné postní skutky, kterými by si vyvolený lid chtěl „koupit“ Hospodina, protože nejsou plodem skutečné změny smýšlení. Ta spočívá ve skutcích spravedlnosti a solidarity. Bůh nepotřebuje žádné speciální oběti, ani náš půst, ale chce, aby ti, kdo se k němu hlásí, žili v souladu s jeho láskou k lidem i celému stvoření, s jeho zájmem o člověka, s jeho darem svobody a pravdy. Boží svatost volá po svatosti člověka, jež spočívá ve velkorysosti srdce. Pak může člověk žít v jednotě s Bohem a mít podíl na jeho svatosti.

Máme nyní mnoho možností činit skutky pravého postu, dělit se o to, oč můžeme, vzít na sebe část bolesti druhých. Je jí v současnosti opravdu hodně. Skrze nás, skrze naši aktivní účast na bolesti a utrpení druhých bude přítomen sám Bůh. My se můžeme podílet na odpovědi „Zde jsem“, když umožníme Hospodinu, aby skrze nás jednal.

Mt 9,14-15

K Ježíšovi přišli Janovi učedníci a ptali se: „Proč se my a farizeové postíme – ale tvoji učedníci se nepostí?“ Ježíš jim odpověděl: „Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy jim ženicha vezmou, a potom se budou postit.“

Ježíš odmítá půst jako samoúčelný prostředek zbožnosti. Půst má smysl, když člověka otevírá druhým, když je vyjádřením touhy po společenství s Bohem, když vede člověka k nesobeckosti a smysluplnému podílu na utrpení druhých, tedy i Ježíšově. Ježíš je přítomen v těch, kteří dnes nesou svůj opravdu těžký kříž – nejen v lidech uprostřed válečného konfliktu, v uprchlících, ale i v mnohých ostatních, s nimiž se setkáváme na svých životních cestách. Přestože se nám daří dobře, utrpení kolem nás je opravdu mnoho.