Sobota 17. 2. 2024 – po Popeleční středě

Iz 58,9b-14

Toto praví Pán: „Přestaneš-li utlačovat, ukazovat prstem, křivě mluvit, nasytíš-li svým chlebem hladového, ukojíš-li lačného, tehdy v temnotě vzejde tvé světlo, tvůj soumrak se stane poledním jasem. Hospodin tě stále povede, v nedostatku ukojí tvou touhu, posílí tvé údy. Budeš jako zavlažovaná zahrada, jako (živé) zřídlo, jehož voda nevysychá.

Co od věků leží v troskách, tvůj rod znovu vystaví, obnovíš základy (zdiva) zašlých pokolení. Budou tě nazývat: Ten, který zazdívá trhliny, ten, který obnovuje trosky k přebývání. Zastavíš-li svou nohu v sobotu, nebudeš-li vyřizovat své záležitosti v den mně zasvěcený, nazveš-li sobotu svou rozkoší a Hospodinův svátek úctyhodným, oslavíš-li ho tím, že nebudeš cestovat, že nebudeš vyřizovat své záležitosti a zbytečně tlachat, tu bude tvá radost v Hospodinu. Povznesu tě na výšiny země a nasytím tě dědictvím Jakuba, tvého otce. Ano, Hospodinova ústa to řekla.“

Tento text je pokračování prorokovy výzvy k pravému postu. Na tom, kdo přijme Boží výzvu ke změně smýšlení, k obrácení, a otevře své srdce (i peněženku) a nasadí se pro potřeby druhých, spočine Boží požehnání v takové síle a hojnosti, že se stane plodným a otevře cestu obnovy. K tomu je zapotřebí i obnova osobního vztahu k Bohu, obnova společenství s ním v čase věnovaném jen jemu. Pro Židy to byla a je sobota, den radosti z Hospodina – z radosti tak veliké, že ji nemá zastínit žádná starost o pozemské záležitosti, pokud nejsou nezbytné pro zachování zdraví či života. Když se Izraelité/Židé vrátili z babylonského exilu, byla země v troskách, zpustošená, a přece tu byl potenciál k obnově – a to v lidech, kteří se sobecky neuzavřeli sami v sobě, nýbrž byli pro druhé. To platí dodnes. Obnova nepřichází zvnějšku, nýbrž zevnitř. Dokud tohle člověk nepochopí, nepůjdou věci dopředu, nýbrž budou stát na místě.

I pro nás je půst důležitý nejen jako čas obnovy vztahu k Bohu a praktického nasazení pro druhé, ale i jako příležitost k obnovené pozornosti vůči času, který Bohu náleží, vůči času modlitby, času svátečního dne, času odpočinku, času obdivu vůči kráse stvoření, času spočinutí. Postní doba může být i časem obnovy vztahu k neděli jako prostoru k setkání s Bohem i se společenstvím, v němž chce přebývat.

Lk 5,27-32

Ježíš uviděl jednoho celníka – jmenoval se Lévi – jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ (Lévi) nechal všeho, vstal a šel za ním. Ve svém domě pak mu vystrojil velkou hostinu. Spolu s nimi bylo u stolu celé množství celníků a jiných lidí. Farizeové a jejich učitelé Zákona reptali a řekli jeho učedníkům: „Proč jíte a pijete s celníky a hříšníky?“ Ježíš jim odpověděl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní! Nepřišel jsem povolat k obrácení spravedlivé, ale hříšníky.“

Ježíš si vybírá velmi zvláštní typy za své učedníky: jedním z nejpodivnějších je celník Lévi. Vybrat si za učedníka celníka, který měl u obyvatelstva velmi špatnou pověst (vesměs jako zloděj a kolaborant), bylo poněkud „sebevražedné“ či provokativní gesto. Ten celník pochopil svou šanci změnit život, což udělal velmi radikálně. Celníci měli sice špatnou pověst, ale zato měli majetek. Lévi vystrojil hostinu pro Ježíše, učedníky a jemu podobné, což dožralo ctnostné farizeje a zákoníky. Ač se jich to zrovna netýkalo, tak se cítili zdiskreditováni Ježíšovým jednáním (už tím, že si vybral do své družiny celníka a ještě s tou bandou hříšníků zasedl ke stolu na hostině!). Avšak neměli ani odvahu ho napadnout přímo, tak to vzali přes učedníky. Ježíš je usadil svou odpovědí, kterou odhalil jejich pokrytectví. Kritizovat lidi, kteří se nechovají, jak by snad měli, a ofrňovat se povýšenecky nad nimi nic neřeší a nápravu nepřinese. Ježíš nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky. Ti spravedliví, kteří se za takové považují, totiž o žádné povolání nestojí. Je zbytečné se s nimi namáhat. Ti, kdo vidí svou bídu, svou nedostatečnost, ti mají šanci z ní vyjít, protože o to stojí, ti mají schopnost slyšet. Jde o slyšení srdcem, nikoliv jen ušima.

Je dobré si všimnout, v čem spočívá Ježíšovo povolání k obrácení hříšníků: v otevřenosti vůči nim, v pozvání ke spolupráci, v hodování s nimi – tedy v sestoupení na jejich úroveň, v jednání s nimi jako sobě rovnými. Mravokárné řeči ještě nikoho neobrátily, spíše naopak. Zájem a otevřenost možná alespoň některé dovedly k zamyšlení a třeba i ke změně smýšlení a k následování. Ježíš stojí o každého, jeho neodrazuje hodnocení jiných lidí, špatná pověst, ba ani negativní sebehodnocení člověka samotného. A nejedná jako nadřazený, nýbrž přijímá takové pohostinství, jaké mu je nabídnuto, cítí se ve společnosti lidí nejrůznějšího druhu dobře, protože je má rád, protože mu na nich záleží.