Neděle 18. 2. 2024 – 1. neděle postní

Gn 9,8-15

Toto řekl Bůh Noemovi i jeho synům: „Uzavírám smlouvu s vámi i s vašimi potomky, a se všemi živými tvory u vás: s ptáky, s veškerou krotkou i divokou zvěří země, se vším, co vyšlo z archy, se všemi živočichy země. Uzavírám s vámi smlouvu: Nic, co má tělo, nebude už zahubeno vodou potopy, už nepřijde potopa, aby zpustošila zemi.“

Bůh dodal: „Toto je znamení smlouvy, které zřizuji mezi sebou a vámi i mezi každým tvorem u vás na budoucí pokolení: Kladu do mraků svou duhu a ta bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Když nakupím nad zemí mraky a v mracích se objeví duha, vzpomenu si na svoji smlouvu, která je mezi mnou a vámi a mezi každým živým tvorem, který má tělo. Voda už nevzroste k potopě, aby zahubila každé tělo.“

Bůh uzavírá s Noemem, jeho rodinou a vším zachráněným stvořením jednostrannou smlouvu: zavazuje se, že již nikdy nedojde k likvidaci stvoření. Znamení tohoto Božího závazku bez podmínek (!) bude lidem duha. Bude jim znamením, že Boží závazek platí. Bůh již nebude trestat rozmohlý hřích, jak to udělal potopou. Bůh vydá v posledku na záchranu ze hříchu svého Syna, tedy i sám sebe v něm.

Když vidím duhu, tak si na tento text vždycky vzpomenu. Bůh lidi nevyhladí, otázka je, zda se nevyhladí sami.

1 Petr 3,18-22

Milovaní! Kristus vytrpěl jednou smrt za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby nás smířil s Bohem. Byl sice usmrcen podle těla, ale podle ducha dostal nový život. V tom (duchu) šel a přinesl zprávu duším uvězněným. Oni kdysi nechtěli poslechnout, když Bůh v Noemově době shovívavě vyčkával, zatímco se stavěla archa. Jen několik osob, celkem osm, se v ní zachránilo skrze vodu. Voda, která (tehdy byla) předobrazem křtu, i vám nyní přináší spásu. Ne že by (křest) smýval špínu z těla, ale vyprošuje nám u Boha, aby bylo čisté naše svědomí, a (působí to) zmrtvýchvstání Ježíše Krista. On se odebral do nebe, je po Boží pravici a jsou mu podřízeni andělé, mocnosti i síly.

Boží záchranný čin skrze Ježíše Krista se týká veškerého stvoření – i toho, jež žilo před ním. I ono se smí se radovat z plnosti společenství s Bohem. Skrze Krista je obnoveno celé stvoření a je mu podřízeno. A člověk má na této obnově podíl skrze křest. Smíření s Bohem neznamená, že Bůh se urazil, naštval, otočil k člověku zády, nýbrž že člověk může vstupovat do plného společenství s Bohem, protože to, co jej od něho dělilo, hřích (symbolizovaný smrtí), je odstraněn. Ovšem v rámci pozemské reality je nám prožívání společenství s Bohem zakalováno všudypřítomným zlem i tím, co nazýval Jan Pavel II. strukturálním hříchem nebo strukturami hříchu. Stíny válek, nenávisti, odlidštěných vztahů, objektivizace člověka (člověk, jenž se stává pouhým objektem k službě druhým) na nás všechny, ať chceme nebo nechceme, dopadají. Abychom mohli žít ve společenství s Bohem, musíme s nimi zápasit, neboť i on s nimi zápasí.

Mk 1,12-15

Duch vyvedl Ježíše na poušť. Byl na poušti čtyřicet dní a byl pokoušen od satana, žil tam mezi divokými zvířaty a andělé mu sloužili. Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“

Ježíš je na poušti (a tam ho vyvedl hned po křtu v Jordánu Duch!) vystaven pokušení, jemuž na rozdíl od Adama a Evy nepodlehne. Poušť se tím proměňuje v ráj: Ježíš žije mezi divokými zvířaty a andělé mu slouží. Číslo 40 je symbolické, odkazuje zejména na putování Izraele pouští, kde Izrael na rozdíl od Ježíše úplně neobstál, ale také na Mojžíšův pobyt na hoře a obdržení Zákona. Když se Ježíš osvědčil ve schopnosti odolat pokušení (tedy být novým Adamem) vyhlašuje svůj základní program: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu.“ Hlásat zvěst o Bohu, který otevírá člověku novou cestu, se stává hlavním Ježíšovým posláním, které naplňuje slovy i skutky – a nakonec pak svou smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním.

I pro nás se naplnil čas, i nám je adresována tato výzva. Bůh je nám blízko, Bůh stojí za dveřmi a klepe… Leckdy však zažívám, že když ty dveře otevřu, tak tam nikdo není. A přitom si myslím, že to klepání slyším. A tak nezbývá než čekat a zkoušet ty dveře otevírat. To je ono neustálé obracení a přijímání Boží jinakosti.