Pátek 23. 2. 2024 – 1. týden postní
Ez 18,21-28
Toto praví Hospodin, Bůh: „Jestliže se zločinec odvrátí od svých hříchů, které spáchal, bude-li zachovávat mé příkazy, bude jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude živ a nezemře. Nebude se vzpomínat na žádné jeho nepravosti, které spáchal. Bude žít pro svou spravedlnost, kterou činí. Mám snad zalíbení v zločincově smrti – praví Pán, Hospodin – anebo spíše (chci), aby změnil své chování a byl živ?
Opustí-li však spravedlivý svou spravedlnost a bude-li jednat ohavně jako zločinec, bude živ? Na žádný jeho spravedlivý skutek, který učinil, se nevzpomene, zemře pro svou nevěrnost, které se dopustil, pro hřích, který spáchal. Říkáte: ‚Pán nejedná správně!‘ Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíš vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře.“
Logice, kterou Bůh skrze proroka Ezechiela kritizuje, dobře rozumíme a stejně jako adresátům tohoto proroctví nám přijde Boží kritika nespravedlivá. Jak to, že na dobré činy člověka, který nakonec jedná špatně, se nevzpomene a opačně, tedy když špatný člověk začne jednat dobře, na jeho hříchy se zapomene. Prorok Ezechiel nemá ještě perspektivu věčného života a smyslem jeho proroctví není spekulovat o soudu, o věčné odměně či věčném trestu, nýbrž varovat adresáty, aby nespoléhali na své zásluhy z minulosti, nýbrž žili dobrým životem stále, jinak jim hrozí ztráta Boží přízně. Jde především o výzvu a zaslíbení pro ty, kdo nežijí správně, aby se obrátili, protože Bůh na ně čeká. Je to tedy primárně poselství o Bohu, který si přeje plný život pro každého. Plný život znamená nejen život fyzický či společenský, ale také jednat ve shodě s Boží vůlí, s Boží láskou, s dobrem.
Mt 5,20-26
Ježíš řekl svým učedníkům: „Nebude-li vaše spravedlnost mnohem dokonalejší než spravedlnost učitelů Zákona a farizeů, do nebeského království nevejdete. Slyšeli jste, že bylo řečeno předkům: ‚Nezabiješ.‘ Kdo by zabil, propadne soudu. Ale já vám říkám: Každý, kdo se na svého bratra hněvá, propadne soudu; kdo svého bratra tupí, propadne veleradě; a kdo ho zatracuje, propadne pekelnému ohni. Přinášíš-li tedy svůj dar k oltáři a tam si vzpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech tam svůj dar před oltářem a jdi se napřed smířit se svým bratrem, teprve potom přijď a obětuj svůj dar. Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník neodevzdal soudci a soudce služebníkovi, a byl bys uvržen do žaláře. Amen, pravím ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře.“
Jde o část z tzv. Horského kázání a obsahuje první z „antitezí“, v nichž Ježíš vykládá základní ustanovení Zákona o vztazích mezi lidmi, a to novým autoritativním způsobem. Ve všech těchto antitezích (jež mají svůj název od úvodního „slyšeli, že bylo řečeno …, já však vám pravím“) jde Ježíš ke kořenům problému negativního lidského jednání a interpretuje ustavení Zákona v jeho základním smyslu, nikoliv z hlediska jeho formálního dodržování. Ježíšova slova mají v zásadě prorocký charakter, neboť jsou varováním člověka před špatným jednáním. Celý Zákon byl takto míněn. Aby Bůh mohl přebývat uprostřed svého lidu, musí tento lid žít tak, aby to Bohu umožnil, tedy svatě, což znamená v solidaritě, dobrých vzájemných vztazích, v pravdě a poctivosti. Ježíš vrací legalistickou morálku na úroveň lidského nitra, svědomí, ke kořenům zlého skutku, nikoliv až k jeho vnější realizaci. To je velmi moderní přístup, kdy je třeba se zabývat tím, jak a proč k danému skutku došlo. Ježíš ovšem klade důraz na to, aby člověk začínal u sebe.
Akt vraždy má svoji předehru, a tou je nenávist vůči druhému, hněv, uražená ješitnost, touha po pomstě, oklamání druhého apod. Již špatné smýšlení o druhém, jeho veřejné shazování, skandalizování, likvidace jeho cti je velmi závažným proviněním. Zničit druhého člověka lze i bez toho, že by na něj jeho protivník vztáhl ruku. Člověk také nemůže předstoupit před Boha s čistým srdcem, pokud má „nevyrovnané účty“ s druhým, tedy pokud se s ním neusmíří nebo se o to alespoň nepokusí. A je také třeba být vůči druhému poctivý, splácet své dluhy, ať už jsou materiální nebo duchovní.
Je třeba pěstovat kulturu srdce, nezanášet své srdce negativními pohledy na druhé lidi, i když to neznamená nevidět zlo nebo je omlouvat.
