Sobota 2. 3. 2024 – 2. týden postní
Mich 7,14-15.18-20
Pas, (Hospodine, pastýřskou) holí svůj lid, stádce, které vlastníš, ty, kteří přebývají v lesní samotě, uprostřed úrodných krajin; ať se pasou v Bašanu, v Gileadu jako za pradávných časů. Ukaž nám divy (své moci), jako za dnů, když jsi vycházel z Egypta. Který bůh je ti podoben? Zbytku svého dědictví odpouštíš nepravost, promíjíš hřích. Netrváš na svém hněvu navěky, spíše máš zálibu v milosrdenství. Znovu se smiluješ, nebudeš dbát na naše viny, všechny naše hříchy svrhneš do mořských propastí. Jakubovi ukážeš věrnost, Abrahámovi svoji přízeň, jak jsi přísahal našim otcům od pradávných časů.
Prorok Micheáš, jenž byl svědkem ohrožení Jeruzaléma Asyřany (byl mladším současníkem proroka Izajáše) a varoval před falešným spoléháním na Chrám (fetišizací víry), vyjadřuje svou pevnou důvěru v Hospodina, v jeho lásku a milosrdenství. Nabízí jiný obraz Hospodina než ten, který si vytvářeli jeho současníci. Hospodin není modla, není to krvelačné božstvo toužící po odplatě za nevěrnost, nýbrž ten, kdo miluje svůj lid i přes jeho nevěrnost, kdo se k němu sklání a zachraňuje. Hospodin je Bůh odpouštějící, což ovšem neznamená, že se lze vyhnout důsledkům viny, nýbrž že existuje nový začátek, cesta do budoucnosti.
Lk 15,1-3.11-32
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Jeden člověk měl dva syny. Mladší z nich řekl otci: ‚Otče, dej mi z majetku podíl, který na mě připadá.‘ On tedy rozdělil majetek mezi ně. Netrvalo dlouho a mladší syn sebral všechno, odešel do daleké země a tam svůj majetek rozmařilým životem promarnil. Když všechno utratil, nastal v té zemi velký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho hospodáře v té zemi. Ten ho poslal na pole pást vepře. Rád by utišil hlad lusky, které žrali vepři, ale nikdo mu je nedával. Tu šel do sebe a řekl: ‚Kolik nádeníků mého otce má nadbytek chleba, a já tady hynu hladem! Vstanu a půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem. Vezmi mě jako jednoho ze svých nádeníků!‘ Vstal a šel k svému otci. Když byl ještě daleko, otec ho uviděl a pohnut soucitem přiběhl, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti Bohu i proti tobě. Už si nezasloužím, abych se nazýval tvým synem.‘ Ale otec nařídil služebníkům: ‚Honem přineste nejlepší šaty a oblečte ho, dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy! Přiveďte vykrmené tele a zabijte ho! A hodujme a veselme se, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zas nalezen!‘ A začali se veselit. Jeho starší syn byl právě na poli. Když se vracel a byl už blízko domu, uslyšel hudbu a tanec. Zavolal si jednoho ze služebníků a ptal se ho, co to znamená. On mu odpověděl: ‚Tvůj bratr se vrátil a tvůj otec dal zabít vykrmené tele, že se mu vrátil zdravý.‘ Tu se (starší syn) rozzlobil a nechtěl jít dovnitř. Jeho otec vyšel a domlouval mu. Ale on otci odpověděl: ‚Hle, tolik let už ti sloužím a nikdy jsem žádný tvůj příkaz nepřestoupil. A mně jsi nikdy nedal ani kůzle, abych se poveselil se svými přáteli. Když ale přišel tenhle tvůj syn, který prohýřil tvůj majetek s nevěstkami, dals pro něj zabít vykrmené tele!‘ Otec mu odpověděl: ‚Dítě, ty jsi pořád se mnou a všechno, co je moje, je i tvoje. Ale máme proč se veselit a radovat, protože tento tvůj bratr byl mrtev, a zase žije, byl ztracen, a je zase nalezen.‘“
Vyprávění o dvou ztracených synech a marnotratně milujícím otci je velmi známým textem. Otec miluje oba syny, ale ani jeden z nich si toho neváží – ten mladší odejde z domova a přijde o všechen svěřený majetek (dědický podíl) nerozumným způsobem života a domů se vrátí nikoliv z touhy po otci, nýbrž z existenčních důvodů, ten starší sice zůstane doma a chová se sice vzorně a podle pravidel, ale ani on si otce a jeho přítomnosti neváží. Otec je přijímá oba bez podmínek, nabízí jim oběma svůj vztah, sám sebe, k oběma vychází, oba přijímá, oběma nabízí důstojnost synovství, s oběma chce sdílet svůj život, svou radost, svou naději. Oba mají svobodu se rozhodnout: mladšímu otec nebrání v odchodu a přijímá jej bez podmínek zpět, staršímu nabízí novou perspektivu, cestu zralé lásky. Je na nich, jak se rozhodnou. Ani o jednom dále nevíme, jak to s nimi dopadlo. Ježíš vypráví o radosti nad nalezením toho, co bylo ztraceno, těm, kdo ho za lásku k lidem na okraji, kritizují – farizejům a zákoníkům. Ježíš přesouvá pozornost od lidského hříchu k Boží lásce, což byla perspektiva, která farizejům a zákoníkům chyběla. Lidský hřích není banální záležitost, ale pohled a pozornost člověka by měly být mnohem víc zaměřeny na Boží velikost, na radost a perspektivu.
