Úterý 5. 3. 2024 – 3. týden postní
Dan 3,25.34-43
Azariáš povstal a takto se modlil. Otevřel svá ústa uprostřed ohně a řekl: „Pane, nevzdávej se nás navždy pro své jméno! Neruš svoji smlouvu, nevzdaluj od nás své milosrdenství pro Abraháma, svého miláčka, pro Izáka, svého služebníka, a Izraele, svého svatého, jimž jsi slíbil, že jejich potomstvo rozmnožíš jako hvězdy nebes, jako písek na mořském břehu.
Ach, Pane, malými jsme se stali před všemi národy, pokořeni jsme dnes na celé zemi kvůli svým hříchům! Nemáme v tento čas ani hlavu, ani proroka, ani vůdce. Není celopal, žertva, nekrvavá oběť, ani kadidlo, nemáme místo, kam bychom přinesli před tebe své prvotiny a nalezli milosrdenství. Přijmi nás aspoň pro zkroušenou mysl a pokoru ducha! Jako celopal beranů a býků, jako desetitisíce tučných beránků, tak ať je dnes před tebou naše oběť, ať se ti líbí, že tě zcela následujeme, aby nebyli zklamáni ti, kteří doufají v tebe. Celým srdcem tě nyní následujeme a bojíme se tě, hledáme tvou tvář, abys nás nezahanbil. Jednej s námi podle své laskavosti, podle množství svého milosrdenství. Vysvoboď nás svou podivuhodnou mocí, dej slávu svému jménu, Pane!“
Jde o modlitbu jednoho ze tří mládenců, které král Nabukadnesar nechal uvrhnout do ohnivé pece. Tato modlitba patří k deuterokanonickým dodatkům ke knize Daniel (tj. není obsažena v židovském biblickém kánonu ani v evangelických vydáních bible). Azariáš vyznává uprostřed ohně hříchy celé izraelské pospolitosti, v jejichž důsledku se národ dostal do vyhnanství (babylonského exilu), a prosí o Boží odpuštění a slitování, záchranu. Tito tři mládenci, druhové Daniela, se vůči Bohu ničím neprovinili, naopak zůstali Hospodinu věrni v celém svém myšlení i jednání. Protože se odmítli klanět zlaté soše jako božstvu (odmítli se podřídit pohanskému kultu), byli uvrženi do ohně. Ale Azariáš ve své modlitbě vyjadřuje vědomí sounáležitosti ke svému národu, a tedy i k jeho vině. Prosí za celý národ.
Bůh nepotřebuje hmotné ani nehmotné oběti, svým způsobem je nepotřebuje ani člověk. To, co Bůh chce a člověk potřebuje, je vztah. Vztah úcty, poctivosti, upřímnosti, přátelství a lásce. Člověk musí být ochoten se z lásky k druhému vzdát toho, co je nutné, aby druhý mohl žít, aby měl, co potřebuje. Bůh není pohanské božstvo, které bylo zapotřebí si příznivě naklonit, usmířit nebo udržovat v klidu či dobré náladě. Jak se říká v Azariášově modlitbě: následovat Boha, jeho vůli, hledat Boží tvář je mnohem víc než obrovské množství obětních zvířat. Boha si nelze koupit ničím, je „jen“ zapotřebí se jej naučit milovat a důvěřovat mu. A to se navíc projevuje i v jednání vůči druhým lidem.
Mt 18,21-35
Petr přistoupil k Ježíšovi a zeptal se: „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když se proti mně prohřeší? Nejvíc sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale (třeba) sedmdesátsedmkrát. Nebeské království se podobá králi, který chtěl provést vyúčtování se svými služebníky. A když s vyúčtováním začal, přivedli mu jednoho dlužníka, u kterého měl deset tisíc hřiven. Protože (dlužník) neměl čím zaplatit, pán rozkázal prodat ho i se ženou a dětmi a se vším, co měl, a tím zaplatit. Tu mu ten služebník padl k nohám a na kolenou prosil: `Měj se mnou strpení, a všechno ti zaplatím!' A pán se nad tím služebníkem smiloval, propustil ho a dluh mu odpustil. Sotva však ten služebník vyšel, potkal se s jedním ze svých druhů ve službě, který mu byl dlužen sto denárů. Začal ho škrtit a křičel: `Zaplať, co jsi dlužen!' Jeho druh padl před ním na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení, a zaplatím ti to!' On však nechtěl, ale šel a dal ho zavřít do vězení, dokud dluh nezaplatí. Když jeho druhové ve službě viděli, co se stalo, velmi se zarmoutili. Šli a všechno to pověděli svému pánovi. Tu si ho pán zavolal a řekl mu: `Služebníku ničemný! Celý dluh jsem ti odpustil, protože jsi mě prosil. Neměl ses tedy i ty smilovat nad svým druhem, jako jsem se smiloval já nad tebou?' A jeho pán se rozhněval a dal ho mučitelům, dokud by nezaplatil celý dluh. Tak bude jednat s vámi i můj nebeský Otec, jestliže každý svému bratru ze srdce neodpustí.
Podobenství o nemilosrdném služebníkovi v Matoušově evangeliu patří mezi ta nejnáročnější podobenství, nikoliv z hlediska pochopení, ale z hlediska realizace v životní praxi. Petr klade otázku po správném postoji k někomu, kdo se vůči němu proviní. A z jeho otázky zaznívá poměrná velkorysost, když je schopen uvažovat, že stejnému člověku může odpustit až 7x. Nejde tedy jen o to odpustit jednou, ale opakovaně. Odpouštět 7x už samo o sobě znamená odpouštět plně. Ježíš však jeho velkorysé nabídce nasazuje korunu, když ji smete ze stolu jako malodušnou a říká mu, že odpouštět je třeba bez omezení, tedy 77x.
V podobenství se mluví o hospodářských věcech, o dluzích, jež jsou zároveň symbolem pro provinění vůči někomu. Dluh i provinění se mohou stát tak tíživými, že zabraňují životu, někdy doslova. Dlužník či provinilec se mohou bez odpuštění či prominutí dluhu ocitnout ve zcela bezvýchodné situaci. Cílem podobenství není výhružka, že když člověk bezhlavě nepromíjí dluhy či provinění, tak je mu odepřen přístup do Božího království. Cílem Ježíšových slov je apel na člověka, Ježíšova učedníka, aby bral ohled na druhého a jeho životní situaci. Bůh si přeje na prvním místě život člověka, plný život, a odstranění všeho, co tomuto plnému životu – k němuž patří i otevřený vztah k Bohu – brání. To mohou být materiální dluhy i dluhy ve vztazích zaviněné hříchem. A je na zodpovědnosti Ježíšova učedníka, popř. celého společenství učedníků či společnosti vůbec, jak hodně jim záleží na životech druhých. Bůh jde příkladem – jeho milosrdenství je bez hranic, což ovšem neznamená, že provinění a dluhy jsou v jeho očích banální záležitosti. Pro něj je však plný život člověka prioritou.
Podobenství přináší ještě jeden apel na adresáty, a to aby se zamysleli sami nad sebou. Člověk vidí mnohem lépe hříchy jiných, křivdy i dluhy od druhých, ale nevidí už svoje vlastní dluhy lásky, pozornosti, soucitu…. Petr se neptá na hospodářské záležitosti, ale právě na míru velkorysosti. Ježíš ho vybízí k sebereflexi, k pokoře v hodnocení sebe sama a k odvaze k velkorysosti, protože Bůh je vůči člověku velkorysý.
