Sobota 9. 3. 2024 – 3. týden postní
Oz 6,1-6
Vraťme se k Hospodinu: on (nás) rozdrásal a on nás uzdraví, on (nás) zranil a on nás obváže! Po dvou dnech nám vrátí život, třetího dne nás vzkřísí, před jeho tváří budeme žít. Poznávejme Hospodina, snažme se ho poznat! Jako jitřenka jistě vysvitne, přijde k nám jako déšť raný, jako déšť pozdní, který zavlaží zemi. Co mám dělat s tebou, Efraime, co mám dělat s tebou, Judo? Vaše láska je jako ranní mráček, jako rosa, která záhy mizí. Proto jsem je otesával skrze proroky, zabíjel slovy svých úst, ale má spravedlnost vyjde jak světlo, protože chci lásku, a ne oběť, poznání Boha (chci) víc než celopaly.
Po vyhlášení soudu nad Izraelem prorok Ozeáš mění tón své prorocké řeči a nabádá k obrácení, ke znovunalezení Hospodina, k obnově důvěry v jeho lásku a věrnost. Hospodin dopouští, aby na člověka i celé společenství dopadly důsledky jeho jednání, ale pokud člověk či celé společenství o to stojí, otevře cestu dál, ven z krize, protože Božím cílem je život, nikoliv smrt. Odkaz na třetí den vzkříšení se objevuje i ve zprávách o Ježíšově zmrtvýchvstání. Důležité je poznávat Hospodina, nejde jen o racionální, nýbrž o zkušenostní poznání, o poznání intimní (proto se toto slovo používá i o sexuálním spojení). Hospodin klade otázku „co mám s tebou dělat?“ a vyjadřuje zkušenost nevěry svého lidu, jehož láska a věrnost pomíjí velmi rychle. A přece svůj lid nehodlá opustit. Ozeáš používá nádherné obrazy, silné zejména pro ty, kdo vědí, jak vyprahlá země může být a jak snadno z takové země zmizí rosa. Boží požehnání přichází jako osvěžující déšť, který se vsakuje do žíznivé země. Znovu se tu opakuje, že Bůh nepotřebuje oběti, nýbrž vztah, lásku, pozornost člověka. Bůh chce, aby jej člověk hledat a poznal, aby se mu zasvětil, aby s ním vytvořil společenství jako muž se ženou, jako dvě milující se bytosti.
Lk 18,9-14
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako támhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: ‚Bože, buď milostiv mně hříšnému!‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Dvě postavy zcela odlišného společenského hodnocení: farizejové byli společností morálně vysoce hodnoceni, zatímco celníci platili v židovské společnosti Ježíšovy doby za prototyp hříšníků. Ježíš toto společenské klišé staví na hlavu a ukazuje jeho krátkozrakost a povrchnost. Ctnostný farizeus předkládá Bohu své dobré skutky a očekává jen stvrzení své výjimečnosti jako odměnu, a to o to větší, o kolik jeho ctnostnost přesahuje hříšnost celníka, který se v Chrámu také modlí. Chybou onoho farizeje samozřejmě není, že žije ctnostným životem a plní do puntíku své povinnosti, nýbrž že se díky tomu vidí i v Božích očích jako lepší člověk. Od Boha nemá co nového očekávat, protože je sám se sebou tak spokojen, že si ani neumí představit, že by to Bůh mohl vidět jinak. Nepotřebuje Boží lásku, potřebuje Boha jen jako zrcadlo, do něhož by se mohl se zalíbením sám na sebe dívat. Ne na Boha, ale na sebe. Bůh se stává prostředkem farizejovy sebeúcty, nikoliv milovanou bytostí.Naproti tomu celník od Boha očekává mnoho a také Bůh od něho, proto celník odchází v plnosti Božího požehnání, s Bohem v srdci. To ho snad dovedlo i ke změně života, o čemž už podobenství nic neříká. Celník není oceněn za to, co dělá nebo nedělá špatně či správně (celník byl automaticky považován za kolaboranta a chamtivce, který se obohacuje odíráním druhých), ale že je schopen pravdivé sebereflexe, pokory, uznání své nedostatečnosti či hříšnosti a své odkázanosti na Boží odpuštění a lásku. Nesrovnává se s jinými, nýbrž se obrací k Bohu s důvěrou a oddaností, přestože se nemůže vykázat životem podle pravidel. Jeho poznání Boha je mnohem hlubší než onoho farizeje. Proto se s Bohem může setkat.
Farizejské pokušení se nevyhýbá ani nám, když máme pocit, že jsme lepší než druzí a máme právo se nad nimi (alespoň v duchu a pro sebe) vyvyšovat. Smyslem Ježíšova podobenství není vytvářet v lidech pocity viny, hnát je k tomu, aby si sypali popel na hlavu a pro jistotu se prohlašovali za velké hříšníky (pěstovali falešnou pokoru). Smyslem jeho řeči je, aby se lidé k sobě navzájem chovali s úctou, pokorou a ohleduplností, protože Bohu záleží na každém. Do srdce druhého člověka vidí jen Bůh – a to je nejspíš jiný pohled než ten lidský.
