Pátek 15. 3. 2024 – 4. týden postní

Mdr 2,1a.12-22

Bezbožní, kteří smýšlejí zvráceně, praví toto: „Číhejme na spravedlivého, je nám k ničemu a staví se proti našim skutkům, vytýká nám přestoupení zákona, předhazuje nám provinění proti mravům. Chlubí se, že zná Boha, nazývá se dítětem Páně. Je výčitkou našemu smýšlení, i dívat se na něho je k nesnesení. Vždyť jeho život se nepodobá jiným, jeho chování je přemrštěné!

Za zpotvořené nás považuje, styku s námi se vyhýbá jak nečistotě, blahoslaví konec spravedlivých a chlubí se, že má za otce Boha. Podívejme se, zda jsou pravdivá jeho slova, zkusme, jak to s ním skončí. Je-li spravedlivý Božím synem, Bůh se ho ujme a vysvobodí ho z ruky protivníků. Zkoušejme ho soužením a trápením, abychom poznali jeho mírnost a přesvědčili se o jeho trpělivosti. Odsuďme ho k hanebné smrti, zda najde ochranu, jak říká.“ Tak smýšlejí, ale klamou se, protože je oslepila jejich zloba, neznají Boží tajemství, nedoufají v odměnu zbožnosti a nevěří v odplatu čistých duší.

Tento úryvek z Knihy Moudrosti je jedním z výjimečných textů Starého zákona, který mluví o utrpení spravedlivého, o jeho zakotvení v Bohu a zároveň o Boží odměně pro něj i o smyslu jeho utrpení, což je součástí dalšího textu. Kniha Moudrosti přináší vedle Knih Makabejských svědectví o víře v posmrtný život v raném judaismu. Avšak ani Knihy Makabejských ani Kniha Moudrosti nejsou součástí Hebrejské bible, nýbrž patří mezi starozákonní deuterokanonické spisy.

Spravedlivý, tedy poctivý, dobrý, dá se říci svatý člověk je velmi často trnem v oku jiným méně dobrým, ba zlým lidem, protože již jeho existence ohrožuje jejich sebeúctu, je jim výčitkou, dráždí je svým dobrým chováním, a proto se ho snaží zbavit, pokořit ho, přimět ho, aby byl jako oni. Mohou být v první chvíli úspěšní a spravedlivého zlikvidovat (nemusí to být zrovna fyzicky), ale poslední slovo má Bůh. Dobro nakonec vždycky zvítězí. I když to nakonec může být opravdu až na úplný konec.

Nicméně odplata čistých duší (resp. lidí) nespočívá v nějakém výjimečném postavení v Božím království, nýbrž v pokoji duše už tady na zemi. Ten, kdo žije dobrem, je spojen s Bohem a nepotřebuje žádnou další zvláštní odměnu, odměnou je samo dobro, jímž žije.

Jan 7,1-2.10.25-30

Ježíš chodil po Galileji; po Judsku totiž chodit nechtěl, protože mu židé ukládali o život. Blížily se židovské svátky stánků. Když jeho příbuzní odešli na svátky, odebral se tam i on – ne veřejně, ale potajmu. Někteří lidé z Jeruzaléma se ptali: „Není to ten, kterého chtějí zabít? A hle: mluví veřejně a nic mu neříkají. Snad nepřišli přední muži skutečně k přesvědčení, že je to Mesiáš? Jenomže o tomhle víme, odkud je. Ale až přijde Mesiáš, nebude nikdo vědět, odkud je.“ Proto Ježíš, jak učil v chrámě, hlasitě zvolal: „Ano, znáte mě a víte, odkud jsem. A přece jsem nepřišel sám od sebe, ale poslal mě ten, který je pravdivý. Vy ho neznáte. Já ho znám, protože jsem od něho a on mě poslal.“ Tu by ho byli rádi zatkli, ale nikdo na něho nevztáhl ruku, protože ještě nepřišla jeho hodina.

Křesťanská teologie aplikuje slova Knihy Moudrosti na Ježíše. Tento text z Janova evangelia ukazuje, že tak činí oprávněně. Ježíš své kritiky a oponenty provokoval právě tím, že byl dobrý, štědrý, milosrdný, soucitný ke všem. A že o sobě mluvil jako o Synu. Jeho oponenti měli jasno, jak věci mají být, a nebyli ochotni vidět, jak jsou. Ani ti, kteří se ptali a podivovali, že Ježíš může mluvit, nepatřili k těm, kdo ho brali vážně a přemýšleli, nýbrž byli víceméně dopředu skeptičtí a zvědaví, jak to dopadne, co na to ti „nahoře“. Aby se nemuseli namáhat přemýšlet a rozhodnout se, tak se odvolávali na jakousi tradici, jak se jim to hodilo do krámu. Písmo i tradice se dají zneužít až do dneška k likvidaci někoho, kdo má jiný názor, protože v Písmu je obsaženo mnoho tradic a výroků, které si zdánlivě odporují, když se nebere ohled na kontext (literární, historický, sociokulturní, náboženský) a cíl sdělení daného textu. S nepsanými tradicemi je to ještě složitější.

Ježíš musel vyzařovat velkou sílu a moc, protože ani jeho oponenti neměli odvahu jej zlikvidovat, když se necítili dostatečně silní a s politickou mocí za zády. Ježíš neustále odkazuje k Otci, protože on stojí za jeho posláním, jeho vůli plní.

Janovo evangelium od samého počátku poukazuje na Ježíšovu smrt, tak však není čistě v rukou lidí („ještě nepřišla jeho hodina“), nýbrž běh věcí určuje Bůh – člověk má ovšem volbu postavit se na stranu Boží nebo proti ní. Avšak ani tehdy se dění Bohu z rukou nevymkne, i když nechá lidskou zlobu konat dílo zmaru. To však nemá poslední slovo, posledním slovem je akt záchrany a lásky, dar nového života.