Úterý 19. 3. 2024 – svátek sv. Josefa, 5. týden postní

2 Sam 7,4-5a.12-14a.16

Hospodinovo slovo se ozvalo k Nátanovi: „Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Tak praví Hospodin: Až se naplní tvé dny a uložíš se ke svým otcům, vzbudím po tobě potomstvo, které vzejde z tvých útrob, a upevním jeho království. Postaví dům mému jménu a já upevním jeho královský trůn navěky. Já mu budu otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království potrvá přede mnou navěky, tvůj trůn bude pevný navždy.“

Úryvek je vzat ve zkrácení z tzv. Nátanova proroctví, jež je interpretováno mesiánsky. David chce postavit Hospodinu chrám, ale prorok Nátan dostane od Hospodina poselství pro Davida, v němž je sděleno, že ne on postaví Hospodinu dům, nýbrž Hospodin zbuduje dům (tedy dynastii) jemu. Zaslíbení je primárně orientováno na bezprostředního Davidova potomka Šalomouna, jenž skutečně vystavěl v Jeruzalémě chrám, ale v celé perspektivě je pak určeno všem Davidovým potomkům, jimž je zaslíbena trvalá vláda. K nim patřil i Ježíš. Jeho panování a trůn mají ovšem zcela jinou podobu, než si dovedli Nátan a David představit. Davida od Ježíše dělí bezmála jedno tisíciletí.

Bůh zůstává svým příslibům věrný, i když jejich naplnění může mít zcela jinou podobu, než si původní adresáti mohli představit.

Řím 4,13.16-18.22

Bratři! Abrahámovi a jeho potomstvu se dostalo zaslíbení, že bude dědicem světa, ale ne v závislosti na Zákoně, nýbrž proto, že byl ospravedlněn na základě víry. A proto (se člověk stává dědicem) na základě víry, a tím z milosti, poněvadž tak je ono zaslíbení jisté pro všechny potomky, a to nejen pro ty, kteří mají Zákon, ale i pro ty, kteří mají víru jako Abrahám. Vždyť on je naším společným otcem – jak stojí v Písmu: ‚Ustanovil jsem tě za otce mnoha národů‘ – před Bohem, kterému on uvěřil, že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není. Ačkoli už nebylo naděje, on přece doufal a uvěřil, že se stane otcem mnoha národů, protože mu bylo řečeno: ‚Tak četné bude tvé potomstvo!‘ A proto ‚mu to bylo uznáno za spravedlnost‘.

Abrahám je v interpretaci apoštola Pavla nejen praotcem Židů, ale i těch pohanů, kteří uvěřili v Ježíše Krista. Ve 12. kapitole Genese hned v úvodním povolání je mu slíbeno, že se stane požehnáním pro všechny národy. Abrahám je pro Pavla symbolem bezpodmínečné víry, a proto ti, kdo věří (v Boží jednání skrze Krista), jsou jeho následovníky/potomky skrze svou víru. Na pohanech, kteří učinili stejný krok víry jako Abrahám (byť v jiných souvislostech), se naplňuje Boží zaslíbení.

Víra je vždycky o odvaze, nikoliv o hmatatelné jistotě. Ale je spojena s požehnáním, s podílem na Boží spravedlnosti / svatosti. Podle Pavla Abrahám uvěřil Bohu, „že oživuje mrtvé a volá k bytí to, co není“: to je nadějí pro nás i v tento čas. Neznamená to, že současní mrtví oživnou do tohoto života jako Lazar, ale že to, co není, co ještě není naplněno, neexistuje, bude.

Mt 1,16.18-21.24a

Jakub byl otec Josefa, muže Marie, z které se narodil Ježíš, nazývaný Kristus. S narozením Ježíše Krista to bylo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena s Josefem. Ale dříve než spolu začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha Svatého. Protože její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vydat pohaně, rozhodl se tajně se s ní rozejít. Když už to chtěl udělat, zjevil se mu ve snu anděl Páně a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se k sobě vzít svou manželku Marii. Vždyť dítě, které počala, je z Ducha Svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; on totiž spasí svůj lid od hříchů.“ Když se Josef probudil ze spánku, udělal, jak mu anděl Páně přikázal.

O svatém Josefu toho z Písma mnoho nevíme a exegeté se domnívají, že se zřejmě Ježíšova veřejného vystoupení už nedožil, neboť se v evangeliích (na rozdíl od Marie, Ježíšovy matky) v době Ježíšovy veřejné činnosti už neobjevuje. V Matoušově evangeliu v příbězích z Ježíšova narození a dětství je protagonistou Josef, u Lukáše je to Maria. Josef je charakterizován jako spravedlivý muž, tedy člověk, který svým životem obstál před Bohem, což nakonec dosvědčuje i svou poslušností vůči Boží vůli, i když s tím nejspíš jako normální muž měl problém. Je mu svěřena zásadní úloha starosti o dítě, které se má narodit, i participace na jeho poslání. Josef v davidovské linii hraje důležitou roli toho, komu je svěřeno tajemství vykoupení v osobách Marie a Ježíše. Ve starověku nebylo „volání krve“ tím nejdůležitějším v zachování rodové linie.

Nejspíš to nebyl žádný stařec, nýbrž muž v nejlepších létech (v té době se v Palestině muži ženili kolem 24 let), řemeslník (asi něco jako dnes stavební dělník / možná jako stavbyvedoucí, pracující se dřevem i kamenem), jenž se dokázal o svou rodinu postarat. Josef je symbolem ochrany, spolehlivosti, patronem domácnosti a rodiny, mužem, který naplnil své otcovské poslání vůči dítěti, které mu bylo svěřeno. V dnešní době, která je někdy označována za dobu krize mužské identity, může být v tomto ohledu sv. Josef dobrým vzorem.

nebo: Lk 2,41-51a

Ježíšovi rodiče putovali každý rok do Jeruzaléma na velikonoční sváty. Když mu bylo dvanáct let, vydali se tam na svátky jako obvykle. A když ukončili sváteční dni a vraceli se domů, zůstal chlapec Ježíš v Jeruzalémě, a jeho rodiče to nezpozorovali. V domnění, že je ve skupině (poutníků), ušli den cesty; teprve potom ho hledali mezi příbuznými a známými. Když ho nenašli, vrátili se do Jeruzaléma a hledali ho. Po třech dnech ho našli v chrámě, jak sedí uprostřed učitelů, poslouchá je a dává jim otázky. Všichni, kdo ho slyšeli, žasli nad jeho chápavostí a nad jeho odpověďmi. Když ho (rodiče) uviděli, celí se zarazili a jeho matka mu řekla: „Dítě, proč jsi nám to udělal? Hle, tvůj otec i já jsme tě s bolestí hledali.“ Odpověděl jim: „Proč jste mě hledali? Nevěděli jste, že já musím být v tom, co je mého Otce?“ Ale oni nepochopili, co jim tím chtěl říci. Potom se s nimi vydal na zpáteční cestu, šel do Nazareta a poslouchal je.

Ježíš ve svém lidském vývoji stojí v tomto příběhu na rozhraní dětství a dospělosti. V tomto věku probíhá v židovství pro chlapce (dnes již i podobný pro dívky) obřad bar micva. Člověk se stává synem/dcerou poslušnosti, přijímá na sebe zodpovědnost za živou tradici svého společenství, spoluzodpovědnost za toto společenství. V době Ježíšově se o podobě přechodu k dospělosti nic moc neví, ale tento text ukazuje, že Ježíš je brán vážně, že se účastní jako dospívající důležité náboženské debaty. Je zde v pozici žáka (klade otázky), ale je brán vážně, neboť jeho otázky jsou rozumné. Rozhoduje sám o sobě, zůstane mimo dohled rodičů. Ani ti se tímto faktem zpočátku příliš nevzrušují, teprve když ho nikde nevidí, vracejí se až po celém dni jej hledat. Ježíšova dospělost se zcela projeví v odpovědi na matčinu vyčítavou otázku, kdy zcela jasně odkazuje na své vyvolení a poslání. Přesto se jim pak i nadále podřizuje a respektuje je, jak to odpovídalo správnému postoji vůči rodičům.

Rodinu je třeba ctít a respektovat, přesto však má člověk nárok na vlastní cestu, na realizaci povolání od Boha. Rodiče to mnohdy nechápou nebo mají problém s tím to přijmout, protože jejich představy o životním štěstí jejich dítěte jsou jiné. Člověk tu však není od toho, aby naplňoval představy a ideálech jiných, nýbrž proto, aby naplnil svůj život podle svého poznání Boží cesty pro sebe.