Čtvrtek 21. 3. 2024 – 5. týden postní

Gn 17,3-9

Abrám padl na svou tvář a Bůh s ním takto mluvil: „Hle, já jsem to – (to je) má smlouva s tebou: Staneš se otcem mnohých národů. Nebudeš se už jmenovat Abrám, ale tvé jméno bude Abrahám, neboť tě činím otcem mnohých národů. Učiním tě nadmíru plodným, rozmnožím tě v národy a králové z tebe vzejdou. Uzavřu svou smlouvu s tebou a s tvým potomstvem po tobě v jejich pokoleních jako smlouvu věčnou. Budu Bohem tobě i tvému potomstvu po tobě. Dám tobě i tvému potomstvu po tobě zemi, v níž přebýváš jako host, celou zemi kananejskou, ve věčné vlastnictví a budu jim Bohem.“ Bůh ještě řekl Abrahámovi: „Ty pak zachovávej mou smlouvu, ty i tvé potomstvo po tobě od pokolení do pokolení.“

Bůh opakuje a rozšiřuje Abrámovi své zaslíbení, jak je formulováno již na začátku 12. kapitoly a zároveň mu mění jméno, protože naplnění Božích příslibů znamená i pro Abráma změnu identity – už nebude ctitelem Velkého otce (nejspíš původního božstva, které uctíval), jak lze vykládat jeho jméno, nýbrž stane se Otcem velkého lidu, jak znamená jeho nové jméno Abrahám, nástrojem Božího vyvolení a požehnání pro ty, kdo z něho vzejdou. Do síly tohoto zaslíbení jsme jako potomci zahrnuti i my, jak píše apoštol Pavel, jestliže věříme v Boží jednání skrze Ježíše Krista – Abrahámova potomka. Zaslíbení dané Abrahámovi není žádný automatismus, jeho platnost je závislá na zachovávání smlouvy. 

Jan 8,51-59

Ježíš řekl židům: „Amen, amen, pravím vám: Kdo zachovává mé slovo, neuvidí smrt navěky!“ Židé mu řekli: „Teď už jsme si jisti, že jsi posedlý zlým duchem. Umřel Abrahám, stejně i proroci a ty tvrdíš: ‚Kdo zachovává mé slovo, nezakusí smrt navěky!‘ Jsi ty snad větší než náš otec Abrahám? On umřel, stejně i proroci umřeli. Co ze sebe děláš?“ Ježíš odpověděl: „Kdybych oslavoval sám sebe, moje slova by nic neznamenala. Je to můj Otec, který mě oslavuje, o kterém vy říkáte: ‚Je to náš Bůh!‘ Vy jste ho nepoznali, já však ho znám; a kdybych řekl, že ho neznám, byl bych lhář stejně jako vy. Ale znám ho a zachovávám jeho slovo. Váš otec Abrahám zajásal, že uvidí můj den. Uviděl ho a zaradoval se.“ Židé mu namítli: „Není ti ještě ani padesát leta viděl jsi Abraháma!“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Dříve než byl Abrahám, já jsem.“ Tu popadli kameny, aby po něm hodili. Ježíš se však skryl a vyšel z chrámu.

Autor evangelia pracuje s pojmy, které dovolují dvojznačné chápání. Ježíš mluví o věčném životě, tedy o životě v Božím království (evangelista tento pojem nepoužívá a místo toho mluví o věčném životě), o životě mimo prostor a čas, který přišel zvěstovat a dosvědčit. Jeho oponenti jeho slova chápou doslova a logicky mu namítají, že nic takového není možné. To jim slouží k odsouzení a diskvalifikaci Ježíše a jeho učení. Ježíš na to kontruje jejich neznalostí Otce, jejich nechápavostí toho, kdo Bůh ve skutečnosti je, tedy kritizuje jejich představy o Bohu, protože si myslí, že mají na pravdu patent a Boha „v hrsti“. Odhalení jejich nekompetentnosti je nakonec rozzuří, že se pokusí Ježíše zabít, ukamenovat jako heretika. Ježíš ze sebe nedělá mučedníka a prostě zmizí, ukryje se.

Existuje velmi důležité ignaciánské pravidlo, že druhému je třeba naslouchat a brát jeho slova v pozitivním smyslu, a pokud nedojde k porozumění, tak se zeptat na vysvětlení. Nárok na pravdu si člověk osobuje téměř automaticky, proto je třeba se učit naslouchat, přemýšlet, hodnotit a rozlišovat. A nikdy není dovoleno jednoduše ztotožnit člověka s jeho slovy, onálepkovat jej, jako kdyby to byla celá jeho realita. Farizejové evidentně žádnou pravdu nehledali, o porozumění neusilovali. Avšak pokud druhý není ochoten hrát férovou hru, není třeba se snažit s ním komunikovat za každou cenu. Někdy je nejlepším řešením odejít a nechat odpůrce a oponenty být. Skutečný dialog nastává, když obě strany skutečně hledají pravdu a vzájemné porozumění.