29. 3. 2024 – Velký pátek: Velikonoční triduum

Iz 52,13-53,12

"Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.

"Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. "Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky." On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.

Čtvrtá píseň Služebníka Hospodinova je ve starozákonním kontextu jedinečná tím, že mluví přímo o zástupném utrpení a smrti tohoto Služebníka. Ač by se tento text výslovně nabízel k interpretaci Ježíšovy smrti, přes to ho evangelisté tímto způsobem nevyužívají. Ježíš sám svůj osud s největší pravděpodobností takto interpretoval. Tak jak to text uvádí v prorocké vizi, Bůh se ke svému Služebníku Ježíšovi přiznal, oběť jeho života povýšil na prostředek spásy pro celý svět a na důkaz toho jej vzkřísil z mrtvých. Bůh nikdy nenechá toho, kdo ho miluje, pohltit temnotou, i když vysvobození z ní může mít zcela jiný charakter, než si člověk představuje. Postava Služebníka v sobě nese všechny ty zmučené dneška. Ani oni nejsou Bohem zapomenuti.

Žid 4,14-16; 5,7-9

Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.

Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy,

Autor Listu Židům nám staví před oči dvě kontrastní polohy Ježíšovy osoby – Ježíš je jedinečným věčným veleknězem, Božím Synem, tedy někým, kdo je naplněn božstvím, kdo nese nejvyšší důstojnost a zároveň přes svoji vznešenost je to člověk, který prochází plností lidského utrpení, o to drastičtějšího, že byl bez hříchu. Ježíš tedy zná až na samé dno lidské utrpení, a proto je možné společně s ním utrpením procházet, utrpení přijmout jako cestu k Bohu, jako cestu podílu na spáse. Není to snadné, ale snadné to nebylo ani pro Ježíše: zápas o přijetí utrpení a smrti v getsemanské zahradě nebyl ničím zdánlivým, lehkým ani rychlým.

Jan 18,1-19,42

Před námi se rozvíjí příběh největšího paradoxu dějin, paradoxu světla a zaslepenosti, hodný antického dramatu, leč na rozdíl od něho historicky skutečný. Pokusme se do něj vstoupit jako jedni z účastníků. Toto drama se opakuje i dnes, není to jen o minulosti.

Po těch slovech odešel Ježíš s učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci. Také Jidáš, který ho zradil, znal to místo, neboť Ježíš tam se svými učedníky často býval. Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi. Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: "Koho hledáte?" Odpověděli mu: "Ježíše Nazaretského." Řekl jim: "To jsem já." Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. Jakmile jim řekl 'to jsem já', couvli a padli na zem. Opět se jich otázal: "Koho hledáte?" A oni řekli: "Ježíše Nazaretského." Ježíš odpověděl: "Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít." Tak se mělo naplnit slovo: 'Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.' Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos. Ježíš řekl Petrovi: "Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?" ¹²Vojáci s důstojníkem a židovská stráž se zmocnili Ježíše a spoutali ho.

Ježíš v Getsemanech

Je noc a Ježíš přichází se svými učedníky přes potok Cedron do zahrady. O tom místě ví i Jidáš a přivede tam oddíl vojáků a chrámové stráže. Jidáš však už je ztracen a v dramatu nemá nadále žádnou roli. Je bezvýznamný a neurčuje dění. Jeho polibek je zbytečný. Dění určuje Ježíš sám svou otázkou, koho ten ozbrojený dav hledá, což jen slouží ke zjevení jeho pravé identity. Završuje tak výroky zjevující jeho identitu „Já jsem“ (ego eimi) Ježíš Nazaretský. Stráž i zástup jsou ochromeni a padají v úctě k zemi. Přesto však Ježíše následně zatknou. Bůh se zjevuje v člověku Ježíši, síla tohoto zjevení je natolik mocná, že srazí lidi na kolena, ale nebrání jim toho nedbat a podílet se na zločinu. Ježíš odmítá Petrovu násilnou akci mečem. Drama, která se rozehrává, je naplněním vůle Otcovy, což Petr nechápe. Učedníci mohou odejít, Ježíš dává svůj život k dispozici i za ně. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Nechá se zajmout a odvést. Je tma, ale ono světlo, které přišlo na svět, pohltit nedokáže. Ježíš na rozdíl od hrdinů antického dramatu nejedná v intencích slepého osudu, nýbrž v poslušnosti lásky vůči Otci.

Přivedli ho nejprve k Annášovi; byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který poradil židům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid. Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel do nádvoří veleknězova domu. Petr zůstal venku před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedl Petra dovnitř. Tu řekla služka vrátná Petrovi: "Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?" On řekl: "Nepatřím." Poněvadž bylo chladno, udělali si sluhové a strážci oheň a stáli kolem něho, aby se ohřáli. I Petr stál s nimi a ohříval se.

Petr, který to neustál

Dav odvleče Ježíše k veleknězi Annášovi. Má naspěch.

Protagonistou druhého dějství však není ani tak Ježíš jako Petr. Milovaný učedník vezme Petra do veleknězova dvora. A Petr, jenž byl v předchozím dějství plný horlivosti a odvahy (když měl Ježíše za zády), najednou ztrácí půdu pod nohama, zachvátí ho strach o sebe sama a svou přináležitost k Ježíši a skupině učedníků třikrát popře. Je stále tma a do ní se propadá i Petr, chybí mu Ježíšův osvobozující pohled – ten přijde až na sám závěr evangelia. I Petr se ztrácí z děje.

Velekněz se dotazoval Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu řekl: "Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl." Po těch slovech jeden ze strážců, který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: "Tak se odpovídá veleknězi?" Ježíš mu odpověděl: "Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?" Annáš jej tedy poslal spoutaného veleknězi Kaifášovi.

Výslech u velekněží Annáše a Kaifáše

Také před Annášem zůstává Ježíš pánem situace. Brání své působení, neboť jeho vystupování se dálo veřejně a je možné si to ověřit. Proti šikaně ze strany strážce se ohradí. Ačkoliv je vystaven stresu a nátlaku, zachovává si svou důstojnost, což ostře kontrastuje s postavou Petrovou. Ježíš nebrání sebe, ale své poslání; noc ještě neskončila.

Šimon Petr stál ještě u ohně a zahříval se. Řekli mu: "Nejsi i ty z jeho učedníků?" On to zapřel: "Nejsem." Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: "Cožpak jsem tě s ním neviděl v zahradě?" Petr opět zapřel a vtom zakokrhal kohout.

Petr potřetí zapře

Petr má dobrou vůli, ale je slabý. Když jde člověku o život, nebo si to alespoň myslí, jedná v jistém pudu sebezáchovy. Petr sám sebe ještě neznal, zatímco Ježíš dobře věděl, „co je v člověku“. Člověk si o sobě nesmí dělat přílišné iluze, protože to mu nejvíc brání, aby se zachoval statečně.

Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. Pilát k nim vyšel a řekl: "Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?" Odpověděli: "Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali." Pilát jim řekl: "Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!" Židé mu odpověděli: "Není nám dovoleno nikoho popravit." To aby se naplnilo slovo Ježíšovo, kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít. Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: "Ty jsi král židovský?"Ježíš odpověděl: "Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?"Pilát odpověděl: "Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?" Ježíš řekl: "Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud." Pilát mu řekl: "Jsi tedy přece král?" Ježíš odpověděl: "Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas." Pilát mu řekl: "Co je pravda?" Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: "Já na něm žádnou vinu nenalézám. Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám tohoto židovského krále." Na to se dali do křiku: "Toho ne, ale Barabáše!" Ten Barabáš byl vzbouřenec.

Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: "Buď pozdraven, králi židovský!" Přitom ho bili do obličeje.

Pilát znovu vyšel a řekl Židům: "Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu." Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: "Hle, člověk!" Když ho velekněží a jejich služebníci uviděli, dali se do křiku: "Ukřižovat, ukřižovat!" Pilát jim řekl: "Vy sami si ho křižujete! Já na něm vinu nenalézám." Židé mu odpověděli: "My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího." Když to Pilát uslyšel, ještě více se ulekl.

Vešel znovu do paláce a řekl Ježíšovi: "Odkud jsi?" Ale Ježíš mu nedal žádnou odpověď. Pilát řekl: "Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?" Ježíš odpověděl: "Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu."

Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale Židé křičeli: "Jestliže ho propustíš, jsi nepřítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři." Když to Pilát uslyšel, dal vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném 'Na dláždění', hebrejsky Gabbatha. Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: "Hle, váš král!" Oni se dali do křiku: "Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!" Pilát jim řekl: "Vašeho krále mám dát ukřižovat?" Velekněží odpověděli: "Nemáme krále, jen císaře."

Výslech před Pilátem

Toto dějství tvoří nejpodstatnější část dramatu až k ukřižování. Jeho protagonistou je vedle Ježíše jako antihrdina římský úředník Pilát, který je v čas svátků jako místodržící v Jeruzalémě.

Je časně zrána, nastává den, v němž Pilát rozehrává podivnou hru, která se stane osudnou jemu i Ježíšovi. Když k němu přivedou Ježíše, dobře ví, že jde o nevinného člověka. Ale jde o mocenskou hru, kdo z koho. Ježíš je jen záminkou, kolečkem v mašinérii zápasu o moc. V rozhovoru Piláta s Ježíšem se objevují dvě zásadní témata: Boží království a pravda; ta se však ve skutečnosti prolínají. Ježíšovým posláním je zjevit pravdu, ona se zjevuje v jeho osobě a skrze jeho osobu jako pravda Boží lásky vůči tomuto světu. Ježíš je králem, králem, který slouží. To přijde Pilátovi natolik směšné, že chce Ježíše osvobodit a tím potvrdit svou svrchovanost, ale dav volá po jeho smrti. Pilát, jemuž na Ježíšovi ani pravdě nezáleží, dá Ježíše zbičovat, vystaví ho posměchu vojáků a pak ho předvede v zuboženém stavu před dav se sarkastickým vyjádřením „Hle člověk!“ Aniž to Pilát tuší, odhaluje svými slovy Boží zjevení – „Slovo se stalo tělem“, a to tělem se vším všudy, s celou bídou lidského údělu. Zmanipulovaný dav včele s představiteli naléhá na Ježíšovu smrt v absurdním paradoxu: Pilát coby reprezentant státní moci má odsoudit Ježíše k smrti podle židovského Zákona, kterým on pohrdá. Rád by se z této – pro něj zbytečné a nesmyslné – partie, kterou rozehrál, vyzul, ale je pozdě. Po slovech, že se Ježíš vydával za Božího Syna, se znovu snaží zahrát celý výslech do autu a Ježíše propustit. Dav však postaví náboženský problém politicky a propuštění Ježíšovo označí za čin proti císaři. Tím Piláta zažene do úzkých a donutí ho zaujmout jasné stanovisko: nejde o pravdu, ale o moc. A o tu svou se Pilát opravdu bojí, proto Ježíše vydá. Ve skutečnosti mu na něm nijak nezáleží, chtěl ho jen zneužít ve svém odporu vůči Židům. Tak se Pilát chytil do vlastní léčky a pro svou zbabělost a mocichtivost se stal dalším z aktérů zločinu. I on se propadá do tmy, přestože je bílý den. Svou šanci být člověkem, být jednou sám sebou, kterou mu Ježíš opakovaně nabídl, promarnil.

V celém tom dění stojí Ježíš jako skála, o niž se lámou vlny nenávisti, zloby a zbabělosti a tím nutí aktéry přiznat barvu.

Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Židovští velekněží řekli Pilátovi: "Neměls psát 'židovský král', nýbrž 'vydával se za židovského krále'." Pilát odpověděl: "Co jsem napsal, napsal jsem."

Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Řekli mezi sebou: "Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.!" To proto, aby se naplnilo Písmo: 'Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.' To tedy vojáci provedli.

Ukřižování

Ježíš nese svůj kříž až na Golgotu. Sám doslova nese kříž, k jehož nesení vyzýval své následovníky. Předchází je na cestě kříže. Je ukřižován s označením „židovský král“. Onen posměšný nápis opět zjevuje Boží pravdu. Ježíš je králem, avšak jeho království má jiné dimenze než světská moc. Je králem, který dává svůj život za své „poddané“. Je antitypem světského panovníka, který ze svých poddaných kořistí a jejich břemen se nedotýká. Ježíš je vynesl na až na Golgotu, na kříž. Hodina oslavení nastává. V ní je nakonec zbaven i toho posledního, co ještě měl – šatu, který si mezi sebou rozdělí vojáci. To vše se děje ve shodě s Boží vůlí, jak naznačuje soulad se Ž 22. „Hle člověk!“, Syn člověka, Boží Syn! Obnažené lidství dokonává vtělení. Paradox dění dosahuje vrcholu: co bylo výrazem největšího pohrdání, výsměchu a sarkasmu odhaluje nejhlubší pravdu dějin a co se tvářilo jako vítězství, se rozplyne v nicotě.

U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: "Ženo, hle, tvůj syn!" Potom řekl tomu učedníkovi: "Hle, tvá matka!" V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.

Ježíš svěřuje svou matku milovanému učedníkovi a milovaného učedníka matce

I v situaci úplné lidské bezmoci na kříži Ježíš myslí na druhé a svěřuje svou matku milovanému učedníku a jeho své matce. I na kříži otevírá Ježíš budoucnost pro druhé, kteří tu zůstávají. Jedině v Janově evangeliu je pod křížem i milovaný učedník. Ježíšova láska pokračuje tím, že milovaného učedníka svěřuje matce. Láska jako nejdůležitější kvalita života nemůže zemřít, ale musí být předávána a žita dál a dál.

Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: "Žízním." Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: "Dokonáno jest." A nakloniv hlavu, skonal. Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži – na tu sobotu totiž připadal veliký svátek – požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati z kříže. Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: 'Ani kost mu nebude zlomena'. A na jiném místě Písmo praví: 'Uvidí, koho probodli.'

Ježíšova smrt znamená završení jeho pozemského poslání. „Dokonáno jest“, říká evangelista. Ježíšův úkol je završen a on odchází k Otci, jak zvěstoval učedníkům. Z Ježíšova boku, z jeho srdce, vyšla krev a voda – poukaz na základní svátosti, křest a eucharistii. Ježíš završil Boží smlouvu s vyvoleným lidem a otevřel ji všem. „Dokonáno jest“ jsou poslední Ježíšova slova. Je završen úkol, který Ježíš ve sjednocení s Otcem z lásky k lidem přijal. Hodina vyvýšení, pro niž přišel, se naplnila. Člověk Ježíš odumírá tomuto pozemskému světu, aby mu otevřel nečekanou budoucnost. I ve své smrti zjevuje podstatu svého poslání a z jeho boku vychází krev a voda – symboly živého společenství s ním skrze křest a eucharistii.

Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.

Smrt a pohřeb

Ač Ježíš zemřel jako opovrhovaný zločinec, je mu dopřán důstojný až královský pohřeb. Dva tajní ctitelé Josef z Arimatie a Nikodém zajistí nabalzamování těla a jeho uložení do nového hrobu. Ježíšova smrt jim nečekaně otevírá oči a dodává odvahu k jednání. I ve své smrti je Ježíš tím, kdo rozhoduje: naplnilo se drama zápasu pravdy a světla s tmou lidské zbabělosti, nenávisti, touhy po moci. Na světlo vyšlo smýšlení lidí. V kříži je vynesen definitivní soud nad světem temnoty. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Je dokonáno, král leží v hrobě, katarze se blíží …. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ Tma smrti se promění ve světlo života.