Neděle 31. 3. 2024 – Hod Boží velikonoční

Sk 10,34a.37-43

Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“

Ve svém kázání v domě setníka Kornélia apoštol Petr shrnuje historii Ježíšova veřejného působení od Jana Křtitele po Ježíšovo zmrtvýchvstání. Tento jeho proslov je adresován zainteresovaným pohanům, kteří nalézají svou víru v Ježíše Krista. Bůh Izraele je Bohem univerzálním, Bohem všech lidí, což ani Petr nedokázal zpočátku akceptovat. Bůh nabízí své společenství i lidem mimo Izrael skrze svého Syna Ježíše Krista, je Bohem pro všechny. Odpuštění hříchů není jen o odpuštění morálních přestupků, vin, nýbrž o odstranění překážek ve vztahu k Bohu. A ty může ze své moci zcela odstranit jen Bůh – a také to učinil.

Ve víře jsme odkázáni na svědky, celá církev na ty první, kteří zakusili setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Na naše svědectví jsou však odkázáni další lidé, to je třeba si stále uvědomovat. Velké většině z nás se nezjeví ani Ježíš, ani P. Maria, a přesto se naše svědectví stává věrohodné jen tehdy, když žijeme z živého vztahu k Ježíši Kristu.

Kol 3,1-4

Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.

Křesťané náležejí skrze svou vazbu na Krista (realizovanou definitivně ve křtu) do Božího světa, i když to není ještě zcela zřejmé, dokonce ani jim samým ne. Plný význam toho, co to znamená, bude zřejmý až při naplnění času, při Kristově druhém příchodu. Avšak toto přináležení k Bohu klade na křesťany své nároky: mají usilovat o to, co přichází shůry, z Božího světa. Co však přichází shůry? Co znamená protiklad toho nahoře a toho na zemi? Nejde o protiklad nebe coby ráje a země coby slzavého údolí, něčeho nedůležitého a pomíjivého. Jde o protiklad toho, co určuje směřování člověka, čím se nechá ovládat.

Shora sestoupila Boží láska bez podmínek. Země, tedy lidské společenství, je však ve vleku egoistických zájmů, zápasů o místo na slunci, touhy po moci, poctách a ovládání jiných. Výzva autora Listu Kolosanům směřuje k apelu na křesťany jít Ježíšovou cestou, následovat ho, nechat se určovat dobrem. Kam vede nezřízená touha po moci a slávě, vidíme teď na vlastní oči v tom nejhorším scénáři. Zpupnost jednoho člověka či několika málo dokáže téměř celý svět dovést na kraj katastrofy. Žít z Boha a s ním, být v rámci své omezenosti jako on, milovat jako on, to je výzva současné chvíle.

1 Kor 5,6b-8

Nevíte, že kousek kvasu prokvasí celé těsto? Odstraňte ten starý kvas, aby se z vás stalo nové těsto. Jste totiž jako nekvašený chléb. Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky ne se starým kvasem, ani s kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to je: s upřímností a životem podle pravdy.

Pavel tu naráží na židovské slavení Velikonoc, jež předpokládalo likvidaci všeho kvašeného z domácnosti, pečení nekvašených chlebů (macesů) v upomínku na odchod z Egypta, hod beránka. K tomu všemu přirovnává Pavel křesťany a jejich přípravu na Velikonoce. Křesťanská oslava Velikonoc je spojena primárně s Ježíšovou obětí, jež je pro křesťany závazná i ve smyslu následování. Upřímnost a život podle pravdy, resp. v pravdě vyžadují od křesťanů život ve znamení přátelství, úcty a lásky k druhým i k Bohu.

Jan 20,1-9

Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých.

Marie Magdalská si nelení a přivstane si, protože je naplněna zármutkem a starostí. Každý, kdo přišel o někoho blízkého, ví, jak těžké je pochopit a přijmout smrt, onu prázdnotu po milované bytosti. Jedinou spojnicí je pro mnohé právě hrob, místo „posledního odpočinku“. Když Marie dorazila k hrobu, čekal ji šok – prázdný hrob! A tak to běží sdělit hlavním postavám ve skupině učedníků: Petrovi a učedníkovi, jehož Pán miloval. Ti na nic nedbají, ani na Marii, a běží k hrobu, aby se přesvědčili sami. Jejich běh však nemá s fyzickým výkonem nic společného. Milovaný učedník není u hrobu dříve, protože je mladší, nýbrž protože je nesen svou láskou. Ale přesto na Petra, autoritu, počká a nechá ho vejít prvního. Oba vidí totéž, tedy prázdný hrob a složená plátna, milovaný učedník na rozdíl od Petra pochopí, oč jde, ale ani on to ještě neumí patřičně interpretovat.

Autor evangelia si dává záležet na tom, aby bylo jasné, že Ježíšovo tělo nikdo neukradl, neodnesl. Protože ten by neskládal plátna a ještě extra roušku. Vysvětlit empiricky, co se stalo, neumíme. Apoštol Pavel to charakterizuje výrazem „být proměněn“; pomíjivost vešla nějakým způsobem (nevysvětlitelnou transformací) do věčnosti.

Autorita a charisma, obojího je v církvi třeba a nelze to stavět zcela do protikladu. Charismatický člověk ví a vidí dopředu na základě daru intuice, vnoření se pod povrch věcí, ale potřebuje oporu autority, racionality a znalostí. Autorita bez chrismatu také být nemůže, protože se jinak stane úředním výkonem moci, neživou strukturou, teoretickým věděním bez vztahu k živým lidem. Charisma bez autority a struktury se rozplyne, autorita bez charismatu zkamení v mrtvou strukturu. Je třeba jejich vzájemné úcty a lásky. Petr a milovaný učedník reprezentují dva póly, jež jsou v napětí, ale bez jejich vzájemného vyvažování přestane společenství fungovat.