Pondělí 1. 4. 2024 – 1. týden velikonoční (velikonoční oktáv)

Sk 2,14.22b-33

V den Letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil: „Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé – pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili.

Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ‚Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámils mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.‘ Bratři, budiž mi dovoleno, abych k vám bez okolků promluvil o praotci Davidovi. Ten umřel a byl pohřben, a jeho hrob máme u nás až dodneška. Byl to prorok a věděl, že Bůh mu přísahou slíbil, že na jeho trůně usadí jednoho z jeho potomků. Viděl tedy do budoucnosti, (a když řekl,) že nebude ponechán v podsvětí a jeho tělo že nepodlehne porušení, mluvil o Kristově zmrtvýchvstání. Toho Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni jsme toho svědky. Byl povýšen po pravici Boží, od Otce přijal slíbeného Ducha svatého, vylil ho, jak vidíte a slyšíte.“

Ve Skutcích apoštolů jde o první z velkých Petrových řečí, které shrnují dějiny spásy, resp. Boží zaslíbení Davidovi, jež se v úplnosti naplnilo na Ježíši Kristu. Autor Skutků zakládá v dění o Letnicích, jejichž symbolem je vylití Ducha sv., tedy i naplnění proroctví Joelova (citát z něho je v tomto úryvku vynechán), vznik církve coby univerzální instituce. Jejím posláním, jak to zde reprezentuje Petr, ale i ostatní učedníci, je hlásání evangelia – zvěsti o naplnění Božích příslibů skrze Ježíše Krista, o tom, že Bůh definitivně a univerzálně se spojil s člověkem a otevřel mu netušenou budoucnost.

Hlásání evangelia je primárním úkolem církve, tedy úkolem, který má plnit za všech okolností; vše ostatní je navázáno na toto poslání. Tak jako Ježíšovým základním posláním bylo zvěstovat příchod Božího království, tedy nový začátek vztahu s Bohem, a vše ostatní, co Ježíše dělal, bylo „dokumentací“ toho, co je Boží království, tak také základním úkolem církve je hlásat, tedy vydávat svědectví pro evangelium, žít evangelium a evangeliem. Evangelium je poselstvím o lásce Boha k člověku a o radosti člověka z ní.

Mt 28,8-15

(Ženy) rychle odešly od hrobu a se strachem i s velkou radostí běžely oznámit jeho (vzkříšení) učedníkům. Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: „Buďte zdrávy!“ Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí.“

Když (ženy) odešly, přišli někteří ze stráže do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. Ti se shromáždili se staršími, poradili se a dali vojákům hodně peněz s pokynem: „Říkejte: ‚V noci přišli jeho učedníci a ukradli ho, zatímco my jsme spali.‘ A doslechne-li se to vladař, my ho uchlácholíme a postaráme se, aby se vám nic nestalo.“ Oni vzali peníze a udělali, jak byli navedeni. A tento výklad je rozšířen mezi židy až dodneška.

Matoušovo evangelium doplňuje markovskou zprávu o ženách u prázdného hrobu o epizodu jejich setkání se zmrtvýchvstalým Ježíšem. Autorovi byl zřejmě závěr Markova evangelia příliš „drastický“, tak svůj výklad událostí obohatil o potvrzení poslání, které anděl ženám sdělil u prázdného hrobu, samotným Ježíšem. Autor pak vyvrací výklad prázdného hrobu, který byl zřejmě rozšířen, o ukradení těla z hrobu v židovském prostředí. Pouze v Matoušově evangeliu se také u prázdného hrobu vyskytuje vojenská stráž. Vyrovnávání se s židovskou minulostí i současností je pro Matoušovo evangelium příznačné, neboť bylo s největší pravděpodobností napsáno pro prostředí, v němž převládali křesťané z židovství.

Pro Židy byla myšlenka zmrtvýchvstání v rámci probíhajícího času (nikoliv na konci věků, jak věřili např. farizejové) nepřijatelná, a tedy verze o ukradení těla, která má vysvětlit prázdný hrob, je historicky věrohodná. S ní pak autor polemizuje. Účast římské stráže u hrobu a idea usnutí jsou nejspíš autorovou invencí, historicky značně nepravděpodobnou. Evangelium vzniklo asi 50 let po Ježíšově smrti a v prostředí mimo Jeruzalém, pravděpodobně v Sýrii, možná přímo v Antiochii (hlavním městě tehdejší provincie Sýrie, kde byla silná židovská komunita).

Je příznačné, že se Ježíš setkává napřed se ženami, že ony jsou prvními adresátkami evangelia. Církev to leckdy celkem nadšeně komentuje, ale nic z toho nevyvozuje. To je zvláštní.