Pátek 5. 4. 2024 – velikonoční oktáv
Sk 4,1-12
Když ještě mluvili k lidu, přistoupili k nim kněží, velitel chrámové stráže a saduceové a hněvali se, že učí lid a zvěstují v Ježíši vzkříšení z mrtvých. Vztáhli na ně ruce a vsadili je do vězení do druhého dne, neboť už byl večer. Ale mnozí z těch, kteří to slovo uslyšeli, uvěřili, a počet těch mužů vzrostl asi na pět tisíc. Druhý den se v Jeruzalémě shromáždili jejich vůdci, starší a učitelé Zákona, velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a všichni, kteří byli z velekněžského rodu, postavili je uprostřed a začali se vyptávat: „Jakou mocí nebo v jakém jménu jste to učinili?“
Tu jim Petr naplněn Duchem svatým řekl: „Vůdcové lidu a starší «Izraele», jsme-li dnes vyslýcháni pro dobrý skutek na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, ať je známo vám všem a všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh probudil z mrtvých, v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdráv. To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, a který se stal hlavou úhlu. A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni.“
Petr s Janem i ten uzdravený člověk nakonec skončili ve vězení, protože chrámoví představitelé nebyli schopni vymyslet chytřejší řešení a navíc měli strach. Ten ovšem měli jak z apoštolů, tak z lidí, kteří byli apoštoly osloveni. Petr i situaci konfrontace využívá k tomu, aby hlásal evangelium. Je v tomto směru dokladem Ježíšova zaslíbení, že když budou jeho učedníci předváděni před mocné, nemají si dělat starosti a Duch svatý jim dá, co mají mluvit. Chrámoví představitelé ukazují naopak, že ani zázrak, mocný čin ve jménu Ježíšově, nepůsobí sám o sobě, že kdo nechce pravdu vidět, ji prostě ignoruje nebo dokonce interpretuje úmyslně falešně.
Situace, o niž jde, se stále opakuje: nejde vůbec o toho uzdraveného člověka, nýbrž o ideologii. Petr a Jan narušují představy dobových autorit o tom, co a skrze koho smí Bůh dělat. Jejich jednání je varováním pro všechny, kdo jsou si jisti Bohem a jeho vůlí a všechny jiné zkušenosti a interpretace odmítají, protože se neshodují s jejich představou o tom, co Bůh smí a nesmí.
Jan 21,1-14
Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: Šimon Petr, Tomáš zvaný Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a další dva z jeho učedníků byli spolu.3Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Řekli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli a vstoupili do lodi. Ale oné noci neulovili nic. Když nastalo jitro, postavil se Ježíš na pobřeží, ale učedníci nevěděli, že je to on. Ježíš jim řekl: „Děti, máte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Ne.“ On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi a naleznete.“ Hodili ji tedy a už ji nemohli utáhnout pro spoustu ryb. Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán.“ Když Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, převázal si plášť, neboť byl nahý, a vrhl se do moře. Ostatní učedníci přijeli na lodi, neboť nebyli od země daleko, jen asi dvě stě loktů, a vlekli síť plnou ryb. Když vystoupili na zem, uviděli žhavé uhlí a na něm položenou rybu a chléb. Ježíš jim řekl: „Přineste něco z těch ryb, které jste právě chytili.“ Šimon Petr vystoupil a vytáhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři. I když jich bylo tak mnoho, síť se neroztrhla. Ježíš jim řekl: „Pojďte posnídat.“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. Ježíš přistoupil, vzal chléb a dával jim; podobně i rybu. To se již potřetí Ježíš zjevil «svým» učedníkům po svém zmrtvýchvstání.
Příběh z poslední kapitoly Janova evangelia připomíná obdobný příběh z 5. kapitoly Lukášova evangelia, a to v motivu zázračného rybolovu. Rozdílná je především situace – příběh Janova evangelia se odehrává až po Ježíšově zmrtvýchvstání. Učedníci se vrátili z Jeruzaléma do Galileje (jmenováni jsou jen někteří a mezi nimi poprvé v evangeliu i synové Zebedeovi) a věnují se svému původnímu řemeslu – rybářské činnosti. Učedníci se věnují činnosti, v níž jsou minimálně někteří (Petr a Zebedeovci) odborníky, a přesto nemají úspěch. Na břehu vidí postavu, která žádá něco k jídlu a na jejíž pokyn hodí síť znovu do moře – a hle síť je plná ryb. Milovaný učedník okamžitě reaguje a identifikuje postavu na břehu. Petr jako obvykle nic sám o sobě nechápe a potřebuje právě poznání učedníka, kterého Ježíš miloval. Je na jeho prostřednickou roli odkázán.
Ono poněkud nelogické gesto oblečení pláště a skok v něm do vody 100 m od břehu však vyjadřuje Petrovu úctu, která je zesílena i tím, že reaguje okamžitě, nečeká, až loď ke břehu dojede. Při setkání s Pánem není na místě otálet. Milovaný učedník spěchat nemusí, on už je s Pánem spojen. Znovu se tu objevuje typický janovský protiklad Petra a milovaného učedníka.
Na ohni už je chléb a ryba, ale přesto je Ježíš vyzývá k přinesení další ryby z těch ulovených. Počet 153 měl, zdá se, zvláštní symbolickou hodnotu, která v posledku znamenala plnost a ukazuje stejným směrem jako síť, která se přes velké množství ryb neprotrhla. Jde o úplný, ucelený úlovek, dokonalý Ježíšův dar. Ježíšovo slovo je mocné a síť s rybami možná odkazuje také na poslání učedníků. Ježíš je zve ke společnému stolování – on je hostitel, on dává potravu, on je zdrojem úspěchu. Všem je – podobně jako emauzským učedníkům – najednou zcela jasné, kdo je tato postava.
Člověk většinou balancuje mezi odvahou spolehnout se na Ježíšovo slovo a pochybností. Ono totiž spolehnout se na jeho slovo neznamená vyřadit rozum a vzdát se zodpovědnosti. Jak říká sv. Ignác: je třeba dělat vše tak, jako by to záviselo jen na nás, a zároveň pracovat s přesvědčením, že vše závisí na Bohu. Život z víry je zápasem o naplnění těchto slov.
