Sobota 6. 4. 2024 – velikonoční oktáv
Sk 4,13-21
Když pozorovali Petrovu a Janovu smělost a shledali, že jsou to lidé neučení a prostí, žasli; poznávali je, že bývali s Ježíšem. A když viděli toho uzdraveného člověka, jak tam stojí s nimi, neměli, co by na to řekli. Poručili jim, aby odešli ven z velerady, a radili se mezi sebou. Říkali: „Co máme učinit s těmito lidmi? Všem obyvatelům Jeruzaléma je jasné, že se skrze ně stalo zřejmé znamení, a my to nemůžeme popřít.
Ale aby se to ještě více nerozšířilo mezi lid, pohrozme jim, ať již k nikomu nemluví v tomto jménu.“ Zavolali je a přikázali jim, aby vůbec veřejně nemluvili ani neučili v Ježíšově jménu. Petr a Jan jim odpověděli: „Posuďte, zda je před Bohem správné, abychom poslouchali vás více než Boha. Neboť my nemůžeme nemluvit o tom, co jsme viděli a slyšeli.“ Oni jim pohrozili a propustili je, protože nenalézali nic, zač by je potrestali, a to kvůli lidu, neboť všichni oslavovali Boha za to, co se stalo.
Předním jeruzalémským představitelům nakonec nezbývá než všechny propustit. Pokoušejí se sice ještě uplatnit svou moc a zakazují apoštolům mluvit o Ježíšovi, zvěstovat evangelium, ale vcelku neúspěšně. Petr jim na jejich nátlak odpovídá důležitou větou, že je důležitější poslouchat Boha než lidi, byť vysoce postavené s oficiální autoritou, která si navíc činí nárok na reprezentování Boží vůle. Jde o důležitý princip pro jednání následovníka Ježíšova, ale není tak jednoduché jej uplatňovat v praxi. V situaci apoštolů se to ve zpětném pohledu zdá jednoznačné, ale v běžném životě je vždy třeba dobře zkoumat, zda jde opravdu o věc Boží, a nikoliv o mou osobní, o mou umanutost. Pokud ovšem je zřejmé, že člověk musí hájit pravdu, tj. věc Boží, pak je třeba to dělat, a to i s vědomím možných následků. Ty nemusejí být příjemné, mohou přinášet konflikt a odmítnutí.
Petr zdůrazňuje, že nemohou nemluvit o tom, co je pro jejich život zásadní, tedy že nemohou přestat svědčit. To že chrámoví představitelé nakonec kapitulovali, nebylo jen zásluhou neohroženosti apoštolů, ale také součinností zástupu. Ve společenství je síla, která dokáže zastavit i ty, kterých se jednotlivec musí obávat.
Mk 16,9-15
Ráno prvního dne týdne, když Ježíš vstal, ukázal se nejprve Marii Magdalské, od níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ona šla a oznámila to těm, kteří byli s ním a kteří teď plakali a truchlili. A oni, když uslyšeli, že opět žije a že ho spatřila, neuvěřili. Potom se v jiném způsobu ukázal dvěma z nich cestou, když šli na pole. A oni odešli a oznámili to ostatním, ale ani těmto neuvěřili. Nakonec se ukázal Jedenácti, když byli u stolu; pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného «z mrtvých». A řekl jim: „Jděte do celého světa a vyhlaste evangelium všemu stvoření.
Čtení z evangelia je z tzv. delšího závěru Markova evangelia. Markovo evangelium původně končilo veršem „Vyšly a utekly od hrobky; zmocnilo se jich totiž třesení a byly zcela bez sebe. A nikomu nic neřekly, neboť se bály.“ (Mk 16,8), tedy zprávou o ženách u prázdného hrobu, který po setkání s andělem kvapně a s posvátnou hrůzou opustily. Protože to nejspíš připadalo dalším tradentům a opisovačům evangelia příliš tvrdé a nedokončené, přidali k tomu různé závěry. Ten delší (16,9-20) se stal kanonickou, tedy inspirovanou součástí evangelia. Jeho autor shrnul do několika veršů zprávy o setkání se zmrtvýchvstalým Pánem, jež známe z dalších textů (Lk, Jan, Sk, Mt). Jakýmsi mottem tohoto úryvku je, že učedníci nejsou s to uvěřit zprávám o Ježíšově zmrtvýchvstání, až nakonec je musí sám Ježíš pokárat. Tento moment je v duchu Markova evangelia, protože v něm jsou učedníci líčeni jako poměrně nechápaví. Tak jsou charakterizováni i zde. Zároveň je to jisté povzbuzení či zreálnění představ o víře. Ani zkušenost, ani emocionální prožitky, natož vyprávění jiných, ještě nejsou dostatečné k zakotvení ve víře. Co si učedníci myslí o kárajících slovech Ježíšových, evangelista neříká, ale svou víru nakonec dosvědčí tím, že přijmou poslání, kterým je Ježíš pověřuje.
V pochopení něčeho nového člověku většinou brání jeho předsudky, jeho nezlomné přesvědčení o tom, jak věci mají být, co je možné a co ne, ale také neochota přijmout nové a lenost překonávat své zkušenosti, poznatky, vědění. Stejně jako v závěru Matoušova evangelia jsou i zde učedníci vysláni hlásat evangelium po celém světě. Platí to i dnes, i když se formy hlásání a situace ve světě za 2000 let značně proměnila. Jde však i o to, zda nám zvěst evangelia ještě připadá tak důležitá, abychom se pro ni nasazovali, zda je pro nás evangelium tak dobrou zprávou, že jsme ochotni ji sdělovat dál. Církev je povolána k hlásání evangelia, což znamená, že musí vyjít ze sebe, přestat se zabývat do nekonečna sama sebou, přestat řešit to, co už nikoho nezajímá či úřední záležitosti. Má-li být evangelium radostnou či dobrou zvěstí, pak je třeba najít, v čem to pro dnešní dobu spočívá.
