Neděle 7. 4. 2024 – 2. neděle velikonoční, neděle Božího milosrdenství
Sk 4,32-35
Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.
Autor Skutků předkládá svým adresátům ideál křesťanské obce, a to v situaci, kdy tento ideál není naplňován, kdy dochází k ohrožování identity křesťanských obcí, a to jak všelijakými desinterpretacemi či nesprávnými interpretacemi ovlivněnými jinými myšlenkovými proudy, tak nesvornostmi v samotných obcích. Identitu společenství utváří a utvrzuje společný život, solidarita, ohleduplnost členů mezi sebou, ale také angažovanost navenek. Nejde o to uzavřít se ve své „bublině“ a libovat si v ní, nýbrž z jistoty a radosti nabízet druhým to, na čem mi záleží, co mě obohacuje. Pak na takovém společenství spočívá Boží milost. Možná to není tak nedostupné. Myslím, že tohle je vize i současného papeže.
1 Jan 5,1-6
Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.
První list Janův nepřestává hovořit o lásce, která je spojena s vírou v Ježíše jakožto Božího Syna. Láska je základní charakteristikou Boha, proto ti, kdo se k němu hlásí, nemohou bez ní být. Milovat Boha není nic abstraktního, nýbrž se realizuje v lásce a zodpovědnosti vůči tomu, co on dává k dispozici – celé stvoření, druhé lidi, pravidla života. Vítězit nad světem znamená nenechat se ovládnout zlem. Není to žádné vítězství ve smyslu ovládnutí, Janovská tradice mluví o světě v dvojím významu – svět jako stvořený, normální svět, a svět jako místo zla, hříchu. V tomto textu jde tedy o vítězství nad zlem, resp. nepodlehnutí zlu, přestože je člověk křehký, nedokonalý a není s to se zcela vymanit z hříchu.
Jedna z písniček našeho mládí je o tom, že ostatní poznají křesťany po lásce. Musím se přiznat, že ji moc nemusím, protože to není moc pravda, byť by měla být. Někdy by byl úžasným pokrokem už jen vzájemný respekt, tolerance, nezištná pomoc. A také vědomí, že na lásku nejsme jedinými odborníky.
Jan 20,19-31
Navečer prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha Svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána!“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a (přesto) uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Ačkoliv již učedníci vědí, že Ježíš žije a učinili tuto zkušenost, přesto je stále ovládá strach (tato poznámka je ohlasem situace janovských obcí na konci 1.století). Ani zkušenost víry nezbavuje člověka tak snadno jeho lidských emocí a obav. Proto první slova zmrtvýchvstalého Pána jsou přáním pokoje. Jde však o mnohem víc než klidnou mysl. Je o přání zakotvenosti v Boží přítomnosti, naplnění příslibů definitivního společenství s Bohem. Teprve potom jsou vybaveni silou Ducha a pověřeni posláním jako celek, tedy církev.
Příběh s Tomášem je dobře znám a často komentován. Tomáš hraje v Janově evangeliu (na rozdíl od těch synoptických, kde je pouze jmenován mezi apoštoly) významnou roli horlivce, ale i tazatele a skeptika. Reprezentuje tu polohu víry, která si potřebuje sdělení jiných ověřit, která se ptá, která pochybuje. A Ježíš jej bere v jeho pochybnostech vážně. To Tomáše natolik ohromí, že už nepotřebuje hmatatelné důkazy a pronáší zásadní vyznání. Tázání a pochybnosti ve víře jsou dovolené a jsou důležité, protože teprve na základě nalezení odpovědí může člověk dospět ke zdravé dospělé víře.
Zároveň jsme ve své víře odkázáni na svědectví jiných, na svědectví a společenství církve. Představa, že lze věřit mimo církev (obecně společenství víry, náboženské společenství) je do značné míry iluzí, protože i když člověk žije mimo takové společenství, tak pokud věří, tak věří jen díky tomu, že toto společenství udržuje tradici víry. I bible (a také korán či jiné posvátné knihy) jsou produktem víry a tradic daného společenství.
