Pondělí 8. 4. 2024 – slavnost Zvěstování Páně

Slavnost je přeložena z 25. 3., protože šlo letos o pondělí Svatého týdne.

Iz 7,10-14

Hospodin promluvil k Achazovi (skrze proroka Izaiáše): „Vyžádej si znamení od Hospodina, svého Boha, ať hluboko v podsvětí, či nahoře na výšinách!“ Achaz však řekl: „Nebudu žádat, nebudu pokoušet Hospodina.“ Tu pravil Izaiáš: „Slyšte tedy, Davidův dome! Nestačí vám omrzovat lidi, že omrzujete i mého Boha? Proto vám dá znamení sám Pán: Hle, panna počne a porodí syna a dá mu jméno Emanuel (to je ‚Bůh s námi‘).“

Text je částí Izajášova proroctví králi Achazovi za syrsko-efraimské války ve 30. letech 8. stol. př. n. l. Izajáš nabízí králi Achazovi znamení od Hospodina na dotvrzení pravdy svých slov, ale král Achaz je nechce, protože ve skutečnosti nechce respektovat Boží poselství (šlo o politické záležitosti). Prorok Izajáš se od krále distancuje (Izajášův Bůh už není Bohem Achazovým), ale přesto mu jako znamení, varovné i zaslibující, nabízí narození syna. Dodnes není jasné, čí syn to měl být; v každém případě to však muselo být dítě narozené v té době, jinak by to pro krále Achaze nemohlo být znamením, které ho mělo obrátit k Hospodinu. Znamením nebyla ta panna a nějaké zázračné těhotenství a porod, protože hebrejské slovo alma(h), jež bylo do řečtiny a z ní pak do dalších jazyků přeloženo jako panna (řecky parthenos), znamená pohlavně zralou mladou ženu, nejspíš vznešeného původu, jež mohla být vdaná nebo svobodná. Teprve řecké slovo parthenos znamená pannu, tedy ženu nežijící pohlavním životem. Znamením je narození syna, tedy někoho, kdo přináší novou naději do budoucnosti. I samo jméno je symbolické a znamená Bůh s námi (Im-manu-el), tedy jde o znamení, které zaslibuje budoucnost s Bohem. Proto je Achazovo odmítnutí odmítnutím budoucnosti. Achaz je prototypem nevěrného Božího lidu, který se naoko staví jako věrný, ale ve skutečnosti si dělá, co chce. Ve skutečnosti v Boží budoucnost nevěří, a proto se spoléhá jen sám na sebe.

Matoušovo evangelium pak ten výrok interpretovalo jako znamení naplněné na Ježíšovi. Ježíš je tím, kdo otevírá novou a definitivní kapitolu dějin Boha s lidmi.

Žid 10,4-10

Krev býků a kozlů nemůže hříchy odstranit. A tak (Kristus), když přicházel na svět, řekl: ‚Dary ani oběti jsi nechtěl, ale připravils mi tělo. V celopalech a v obětech za hřích jsi neměl záliby. Proto jsem řekl: Tady jsem, abych plnil, Bože, tvou vůli, jak je to o mně psáno ve svitku knihy.‘ Po prvních slovech: ‚dary ani oběti, celopaly ani oběti za hřích jsi nechtěl a neměls v nich zálibu‘ – a přece to (všechno) se obětuje podle Zákona – hned dodává: ‚Tady jsem, abych plnil tvou vůli.‘ To první ruší, aby ustanovil to druhé. A touto ‚vůlí‘ jsme posvěceni obětováním těla Ježíše Krista jednou provždy.

Autor cituje Ž 40,7-9, kterým dokládá nadřazenost Ježíšovy oběti vlastního života nad židovským obětním kultem. Ježíšova oběť, daná jednou provždy na rozdíl od stále se opakujících obětí v Chrámu, spočívala v jeho poslušnosti k Bohu. Ježíš přišel, aby naplnil Boží vůli, jíž se člověku dostává nové dimenze společenství s Bohem. Věrnost Bohu je tou základní odpovědí na Boží lásku; Bůh nepotřebuje od člověka ani dary, ani oběti, ale oddanost, úctu. Asi nejlépe to shrnuje Pavel na začátku 12. kapitoly Listu Římanům: „Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.“

Lk 1,26-38

Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch Svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoliv byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.

Ač by se k Izajášovu proroctví lépe hodila perikopa z Matoušova evangelia, liturgie nám nabízí text z evangelia Lukášova, nejspíš proto, že adresátem zvěstování je P. Maria. O této perikopě už toho bylo napsáno tolik, že je obtížné ještě něco dodat. Spása se děje skrze ženu, skrze její souhlas stát se nástrojem, přestat si dělat nárok na seberealizaci podle vlastních představ. Maria je jakýmsi kontra-obrazem k Achazovi.

Maria na sebe bere velkou zodpovědnost, protože jí muselo být jasné, do jak složité situace se dostane ona i Josef. Z její strany je to obrovský krok důvěry, skok do prázdnoty, neboť v dané chvíli si nemůže nic ověřit, může jen předpokládat, že je-li to pravda, tak to nebude snadné. Přesto ten obtížný úkol přijímá. Její odvaha dát se k dispozici se stala nástrojem spásy pro celý svět. Zaslíbení je veliké, nést je životem náročné. Lidsky je Maria veliká v tom, že byla schopná učinit krok do tmy a vydržet tou tmou jít až k tomu definitivnímu světlu. A jen Skutky apoštolů zmiňují Marii jako účastnici seslání Ducha svatého, tedy tu, která je u začátku církve svou modlitbou, svou přítomností mezi učedníky.

„U Boha není nic nemožného“ neznamená, že Bůh libovolně ruší zákony, které do světa vložil, nýbrž že Bůh má dějiny ve své ruce a naplňuje je způsobem leckdy nečekaným. Bůh překračuje lidské představy, ale jedná skrze lidi. Alžběta je znamením pro Marii, ale ta musí uvěřit, že jde o Boží znamení. Věci jde vždy vykládat i jinak. Kdo není pro svou předpojatost s to zahlédnout za děním ve světě Boží přítomnost, toho nic nepřesvědčí, i kdyby před ním stál anděl.