Středa 17. 4. 2024 – 3. týden velikonoční

Sk 8,1b-8

V Jeruzalémě se strhlo veliké pronásledování církevní obce. Všichni kromě apoštolů se rozprchli po judském a samařském kraji. Zbožní muži pochovali Štěpána a velmi nad ním naříkali. Šavel pak pustošil křesťanskou obec: vnikal do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do žaláře. Ti tedy, co se tak rozprchli, procházeli (zemí) a hlásali slovo evangelia. Tak přišel Filip do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha (posedlých) totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.

Po smrti Štěpánově musela řecky mluvící část obce Jeruzalém opustit, protože se stala nepřijatelnou a nejspíš i nebezpečnou pro druhou část jeruzalémské obce. Pavel coby pronásledovatel církve (řecky mluvící části) je symbolem této situace, i když historicky se na pronásledování v Jeruzalémě s největší pravděpodobností nepodílel. Křesťany pronásledoval v diaspoře, v Sýrii. Tato situace nuceného odchodu však přinesla něco nečekaného a pro budoucnost rodící se církve rozhodujícího: misie k nežidovskému obyvatelstvu. Právě ona skupina aktivních řecky mluvících se nenechala zastrašit a své působení přesunula jinam.

Filip (diákon z oněch sedmi) působí v Samaří, hlásá evangelium a koná mocné skutky, takže mu lidé naslouchají. Je zřejmé, že ona služba, k níž bylo těch sedm diákonů (Sk 6,1-6) ustanoveno, se netýkala jen sociální oblasti, nýbrž stejně jako apoštolové se podíleli na hlásání evangelia (i Štěpán hlásal evangelium a zaplatil za to svým životem). Samařsko bylo oblastí, kde žilo smíšené obyvatelstvo, z židovského pohledu ne úplně „košer“. Samařané ctili sice Tóru, ale nepatřili plně, s ohledem na svou minulost, k židovskému národu. Pro Židy platili za takové „polopohany“. Filip tedy působí na území, které je svým způsobem stigmatizující. To jen ukazuje na inovační přístup oné skupiny řecky mluvících členů jeruzalémské obce. Nebáli se překročit hranice (náboženské, mentální i fyzické), tak byli nadšeni pro Krista. A navíc je k tomu uschopňovala i řeč. Je dobré umět využívat svých kvalit a darů ve prospěch evangelia a církve.

Filip přináší radostnou zvěst, což má za následek uzdravení prostředí. Je-li zvěst skutečně radostná, může přinášet uzdravení, když její hlasatelé z ní jako radostné sami žijí.

Jan 6,35-40

Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte. Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den.“

Ježíš pokračuje ve své řeči o chlebu života a víře. On je tím, kdo přichází, aby lidem nabídl perspektivu, nepomíjející společenství s Otcem. A Otec si přeje mít ve své blízkosti každého člověka: cesta k němu (ta nejkratší) vede skrze víru v jeho Syna. Syn nikoho, kdo k němu přichází, neodmítá a neklade podmínky, nýbrž mu záleží na každém. Zásadní je vztah.

Duchovní hlad a žízeň jsou něčím, co se téměř vytrácí z našich životů, ať už jsou k tomu důvody jakékoliv. A přece právě tato dimenze našeho bytí je tou, která nás směřuje dál, která nám dává sílu, smysl i orientaci. Potřebujeme v sobě obnovit touhu po Bohu, žízeň a hlad po autentickém vztahu k němu a jeho prožívání. To však nejde, pokud si nenajdeme čas, pokud svou víru chápeme jen prakticky a pragmaticky.