Pátek 19. 4. 2024 – 3. týden velikonoční
Sk 9,1-20
Šavel ještě soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagogy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“
Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal ze země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Prosím, Pane.“ Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí.“ (Šavel) uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. Ananiáš odpověděl: „Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno.“ Ale Pán mu řekl: „Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět.“ Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: „Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha svatého.“ V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn.
Známý příběh s „obrácením“ apoštola Pavla. Nespadl z koně, spadl na zem, jak šel pěšky – a i to je spíše autorova symbolická interpretace dané události než popis historické skutečnosti. Navíc v dalších dvou líčeních stejné scény (kap. 22 a 26) jsou vždy některé detaily jinak. Ona slepota může symbolizovat nutnost změny pohledu, změny smýšlení. Pavel se musí nechat vést (on, který chtěl vést druhé a ukazovat jim správnou cestu!), je oslepen, protože vidět Boží světlo je zničující pro všechno to, co bylo před tím jako nepravé, sobecké, sebestředné… prohlédnout může až ve chvíli, kdy se vzdá svých postojů, svých představ a přijme Boží řízení, když se nechá pokřtít. Ale ani pro druhé nebylo snadné přijmout tuto Pavlovu změnu orientace. I to znamenalo ze strany Ananiáše a dalších velký krok odvahy a důvěry. Vždyť Pavel tam šel s nepřátelským úmyslem!
Pavel musel změnit svou představu o Bohu a jeho cestách, musel projít krizí víry, aby mohl být autentickým hlasatelem. Bůh si volí své nástroje podle své, nikoliv lidské logiky. A Pavel, jakmile se seznámí s tradicí, neváhá a dává se hned do díla, do hlásání evangelia.
Autor Skutků zde podobně jako následně s Petrovým obrácením (přijetím pohanů do církve) pracuje s motivem vidění, a to jak Pavla či Petra, tak Ananiáše či Kornelia. Oba apoštoly tak v zásadě staví na roveň, což bylo nejspíš v té době důležité, protože historicky Petr a Pavel byli nejen velmi rozdílní, ale do jisté míry i konkurenti.
Jan 6,52-59
Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ Tak mluvil, když učil v synagoze v Kafarnau.
Ježíšova řeč o chlebu narazí tvrdě na přítomné Židy, kteří jeho slovům nerozumějí či nechtějí rozumět a obracejí je jako doslovně míněná. Ježíš samozřejmě nehlásá kanibalismus, ale již řeč o mase a krvi jako věcech k požívaní musela v židovském prostředí vyvolávat jistý odpor. Jíst syrové maso a především pít krev bylo zakázáno, bylo to něco, co šokovalo. Janovský Ježíš mluví ovšem o něčem podstatně jiném. Mluví o svém ztotožnění s tím, kdo jej přijímá. To je zapotřebí si uvědomovat, když člověk přijímá tělo/krev Páně. Slova o těle/mase a krvi jsou pro nás už tak zabstraktnělá, že si vlastně neuvědomujeme, nač odkazují. I pro nás stejně jako pro Židy je představa jezení a pití masa a krve hrůzná. Nad bílým chlebem, symbolizovaném hostií, a vínem se už vůbec nepozastavujeme. Syrovost dané reality nám uniká. Hodně jsme ji odosobnili, okrášlili, zabstraktněli. Ježíš chtěl pravý opak. Ježíš říká svým adresátům: „toto jsem já, kdo se vám dává k dispozici, neváhejte mne přijmout s tím vším, kdo jsem. Chci být součástí vašeho života, mít na něm rozhodující podíl“. Člověk vstupuje do jednoty s Ježíšem a záleží na tom, kolik prostoru je člověk ochoten a s to Ježíšovi ve svém životě uvolnit. Nejde primárně o zbožné pocity, nýbrž o ochotu sdílet Ježíšovo poslání, nasazení pro dobro, pro plnost života.
