Sobota 20. 4. 2024 – 3. týden velikonoční
Sk 9,31-42
Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého. Petr se vydal na okružní cestu a přišel i ke křesťanům, kteří žili v Lyddě. Tam našel jednoho člověka, jmenoval se Eneáš, který ležel osm let ochrnutý na lehátku. Petr mu řekl: „Eneáši, Ježíš Kristus ti vrací zdraví! Vstaň a sám si ustel!“
A on ihned vstal. Všichni lyddští a saronští obyvatelé ho viděli, a obrátili se k Pánu. V Joppe žila jedna učednice jménem Tabita, to je v překladu Srnka. Konala velmi mnoho dobrých skutků a bohatě rozdávala almužny. Ale roznemohla se tehdy a zemřela. Umyli ji a položili do horní místnosti. Joppe leží blízko Lyddy. Když učedníci uslyšeli, že je tam Petr, poslali k němu dva muže s prosbou: „Neváhej a přijď sem k nám!“ Petr tedy vstal a šel s nimi. Když tam přišel, zavedli ho do horní místnosti. Všechny vdovy se postavily kolem něho a s pláčem mu ukazovaly sukně a pláště, které jim ušila Srnka, dokud ještě byla s nimi. Petr poslal všechny ven, poklekl a modlil se. Potom se obrátil k mrtvole a řekl: „Tabito, vstaň!“ Ona otevřela oči, podívala se na Petra a posadila se. Podal jí ruku a pozdvihl ji. Zavolal pak dovnitř křesťany a vdovy a ukázal jim ji živou. Zpráva o tom se roznesla po celém Joppe a mnoho lidí přijalo víru v Pána.
Petr je na inspekčně misijní cestě po pobřežních lokalitách, kde již žijí křesťané. Koná stejné mocné skutky jako Ježíš (uzdravuje nemocné, resp. handicapované, křísí mrtvé k životu), ale jen ve jménu Ježíšově. To má za následek, že se lidé hrnou, aby patřili do tohoto společenství, možná z dost pragmatických důvodů. Co je však důležité, je účinnost víry, kterou Petr reprezentuje. Vyprávění ve Skutcích mají do značné míry legendární povahu, ale dobře vystihují, proč lidé křesťanství v té době přijímali, čím bylo pro ně přesvědčivé, totiž svou účinností v životě. Nelze očekávat, že církev bude dělat zázraky na počkání, ale že bude účinnou silou v životě svých členů i navenek. Tabita zřejmě nekonala žádné zázraky, ale svým praktickým nasazením pro druhé jich zřejmě také dost oslovila.
Jan 6,60-69
Mnozí z jeho učedníků řekli: „To je tvrdá řeč! Kdopak to má poslouchat?“ Ježíš věděl sám od sebe, že jeho učedníci na to reptají, a proto jim řekl: „Nad tím se pohoršujete? Co teprve, až uvidíte Syna člověka, jak vystupuje tam, kde byl dříve? Co dává život, je duch, tělo nic neznamená. Slova, která jsem vám mluvil, jsou duch a jsou život. Ale jsou mezi vámi někteří, kdo nevěří.“ Ježíš totiž věděl od začátku, kdo jsou ti, kdo nevěří, a kdo je ten, který ho zradí. A dodal: „Proto jsem vám říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.“ Proto mnoho z jeho učedníků odešlo a už s ním nechodili. Ježíš tedy řekl Dvanácti: „I vy chcete odejít?“ Šimon Petr mu odpověděl: „Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží!“
Ani pro okruh učedníků kolem Ježíše není jeho řeč skousnutelná. Leckteří z nich to vzdali, protože už to svou náročností přesahovalo jejich kapacitu. Ti, kteří to vzdali, stojí vlastně na stejné straně jako Jidáš, ten, kdo ho zradí výslovně. Nakonec jich Ježíšovi zas tak mnoho nezbylo, minimálně v podání evangelisty. Proto se Ježíš obrací na svých Dvanáct, tedy na ten nejužší kruh učedníků. A Petr jako mluvčí vyznává za všechny víru v Ježíšovo poslání i identitu.
I dnes je mnoho argumentů proti víře v Boží jednání v Ježíši Kristu, i dnes je to tvrdé a náročné, i dnes je mnoho lidí v pokušení odejít (a mnozí odešli), ať už z takových, nebo makových důvodů. Víra je dnes obtížnější než dřív, protože se zdá neúčinná, zbytečná, zatížená zlým dogmatismem, a leckdy to není jen zdání. Ale i my musíme najít odpověď na otázku: „Pane, ke komu půjdeme?“. A také si ujasnit, kým pro nás Ježíš je nebo není.
