Středa 24. 4. 2024 – 4. týden velikonoční, památka sv. Jiří

Sk 12,24; 13,5a

Boží slovo se šířilo a rozrůstalo. Když Barnabáš a Šavel vyplnili svůj úkol, vrátili se z Jeruzaléma a vzali s sebou Jana, kterému říkali Marek. V antiošské církevní obci byli muži, kteří měli dar promlouvat z vnuknutí a učit: Barnabáš a Šimon, kterému říkali Niger, Lucius z Kyrény a Manahen, který byl vychován spolu s údělným knížetem Herodem, a Šavel. Když konali bohoslužbu Pánu a postili se, řekl Duch Svatý: „Oddělte mi Barnabáše a Šavla pro dílo, ke kterému jsem je povolal!“ Postili se tedy a modlili, potom na ně vložili ruce a propustili je. Tak oni, vysláni od Ducha Svatého, přišli do Seleukie. Odtamtud odjeli lodí na Kypr. V Salamině vystoupili a kázali Boží slovo v židovských synagogách.

Antiošské církevní obci se dařilo, rozrůstala se, byla úspěšná. To ovšem antiošské křesťany nevedlo ke spaní na vavřínech, nýbrž k rozhodnutí přinášet evangelní zvěst dál, anagažovat se pro druhé. Aby však nešlo jen o jejich výmysl, o jejich aktivitu, obracejí se v modlitbě k Bohu. Teprve poté vysílají nejschopnější členy obce na cestu dál, k misijní práci. Ochota angažovat se a zároveň snaha rozpoznat Boží vůli, resp. snažit se, aby šlo o Boží dílo, nikoliv o naplnění vlastních ambic, jsou důležitými principy jednání.

Jan 12,44-50

Ježíš zvolal hlasitě: „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v toho, který mě poslal; a kdo vidí mne, vidí toho, který mě poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě. Kdo moje slova poslouchá, ale nezachovává, toho já nesoudím; vždyť jsem nepřišel, abych svět soudil, ale abych svět spasil. Kdo mnou pohrdá a moje slova nepřijímá, má svého soudce: to slovo, které jsem hlásal, bude ho soudit v poslední den. Neboť já jsem nemluvil sám ze sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat. A já vím, že jeho příkaz je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec.“

Ježíš je evangelistou prezentován jako ten, kdo nejedná ze své vlastní vůle, nýbrž z poslání Otcem. Ježíš je tváří Otce, viditelnou, zřetelnou, a slyšitelnou postavou pro tento svět. Nejde mu o to vzít někomu svobodu a k něčemu ho nutit, nýbrž o nabídku směřování a budoucnosti. Jeho cílem není člověka zničit, zavrhnout, on nechce být jeho soudcem, nýbrž mu ukazovat cestu vpřed, být jeho světlem. Pokud to člověk odmítne a pohrdne tím, bude nakonec konfrontován s pravdivostí toho, co ve své sebestřednosti odmítl. Ježíš ani neříká, jak ten soud, tato konfrontace dopadne – jen, že se jí člověk nemůže vyhnout. Bůh chce být trvale s člověkem, Ježíš je viditelnou a slyšitelnou nabídkou této Boží touhy, kdo ji vyslyší, ten se její realizace na sobě dočká. Ale i ten, kdo ji v dané chvíli odmítne, bude s ní znovu konfrontován a i tehdy bude mít ještě možnost ji přijmout. Nebo se definitivně rozhout proti.